„Blaze tomu, … kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu.“ Až dodnes jsem tomu rozuměl tak, že jde o naději spojenou s Boží pomocí. Dostanu se do nějaké nesnáze. Neumím si sám pomoci a tak vzhlédnu k Hospodinu. Požádám Ho o pomoc. A On mne
Žalmy 146
vysvobodí. On mi pomůže.
Ale dnes jsem si uvědomil, že takový způsob připomíná hašení ohně. Je to vlastně odstraňování následků. Asi jsme už slyšeli o tom, že lepší je požárům předcházet. A podobné je to i s nesnázemi člověka. Lepší je, když se do nesnází vůbec nedostane.
V té souvislosti jsem přemýšlel o tom, jak se vůbec člověk dostal poprvé do nesnází? A jak jinak, tak mé přemýšlení skončilo u Evy a Adama. Zatoužili po tom, získat jednu z Božích schopností. Zatoužili po schopnosti rozlišovat dobré a zlé. Problém je v tom, že k tomuto rozlišování je nezbytný etalon. Základní jednotka dobra. Jak jinak by šlo zjistit, co dobré je a co není? Podobně jako délku místnosti zjistíme jen pomocí měřidla.
To, co mě přitom udivilo: Hospodin zřejmě respektuje pohled člověka. Tak trochu tuším, proč tomu tak je. Teď ale připomenu jedno slovo apoštola Pavla: „Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté.“ Římanům 14:14 Přitom tento text hovoří o jedení masa obětovaného modlám. A nechává na posouzení toho kterého člověka, zda je to špatné nebo ne. A v té souvislosti zmiňuje silnou a slabou víru. A také vzájemný ohled na sílu víry našich sester nebo bratří.
Když se však vrátím k tomu, jak se stalo, že člověk začal rozhodovat sám o tom, co je a co není dobré. Nevím jak vy, ale mě to připadá postavené na hlavu. Člověk sám není dobrý. Po stvoření chvíli dobrý byl. Alespoň Hospodin to o svém stvoření šestého dne prohlásil: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. … Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.“ Genesis 1:27 a 31 Ale pak se něco stalo, a bylo po dobrotě člověka.
Základní otázka tedy je: Jak z toho ven? Jak se vrátit zpátky? A jde to vůbec? Nepodobá se to otázce Nikodéma: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Jan 3:4 Myslím, že odpověď je podobná, jakou dostal Nikodém. V jeho případě šlo o duchovní znovuzrození. A v našem případě? Jak se vrátit do stavu před snědením ovoce?
Jen poznamenám, jak zvláštním způsobem se dějí duchovní věci. Člověk sní ovoce a rázem se změní jeho úděl. Vzpomenete si na další případ, kdy pokrm má dosah do všech oblastí našeho života? Mám na mysli Večeři Páně. Také něco jíme: Chléb a víno. A kolik věcí se přitom děje! Zvěstujeme smrt Páně, pokud Pán znovu nepřijde. Obnovujeme smlouvu se svým Bohem. Pokud přistupujeme nehodně, přichází na nás odsouzení a nemoci. Možná, že bychom spolu přišli ještě na další věci. Ale zatím stačí tolik.
Vrátím se teď k naší otázce: Jak z toho ven, pokud to vůbec jde? Upřímně si myslím, že to jde. Během dneška jsem si uvědomil, že na ten návrat musím vynaložit všechno své úsilí. Domnívám se totiž, že je potřeba se vědomě vzdát této schopnosti. Schopnosti, kterou si člověk vzal přes Hospodinův zákaz. A tak jsem se rozhodl, že již nechci určovat sám, co je dobré.
No jo, ale jinde se v bibli píše, že bychom se měli naučit rozlišovat dobré. Jak vyřešit tento rozpor? Světlo do tohoto problému mi přineslo známé slovo apoštola Pavla: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ Římanům 7:24 Došlo mi, že pomoc je připravená. Protože víme, že: „… v světle tvém světlo vidíme.“ Žalmy 36:10 Tyto texty nám ukazují na univerzální princip. Jakmile si vezmeme něco sami. Strhneme to ze stromu a podrobíme to své vůli, dojde k pokřivení této věci. Tato věc ztratí svou původní schopnost. Ztratí svou cenu. Jako když v pohádce nabere záporná postava zlato do torby. A když torbu doma otevře, je z toho zlata listí nebo smetí.
Jak tedy získat schopnost rozlišovat dobré a aby přitom tato schopnost neztratila nic ze své původní kvality? Záleží totiž na tom, kam tato schopnost zapadne. Je tomu jako se zrnem. Vzpomínáte na rozsévače? Jeho zrno padlo na udusanou zem na cestě, do trní, na skálu. Ale ovoce přineslo jen to zrno, které padlo na úrodnou půdu.
Podobně i schopnost rozlišovat dobré potřebuje zapadnout do stejné úrodnou půdy jako zrno rozsévače. A co je tou úrodnou půdou?
Jak asi tušíte, je to srdce člověka, které prožilo znovuzrození. A nezůstalo prázdné. Ono totiž nesmí zůstat prázdné. Jinak by dopadlo hůře, než před tím.
Znovuzrozené srdce potřebuje tedy naplnit. O vstup se uchází spousta zájemců. A právě pro naši otázku je důležité, aby dveře byly otevřeny tomu, kdo je dobrý. A kdo je dobrý? Na to dopovídá Pán Ježíš bohatému mládenci: „Žádný není dobrý, než jediný, totiž Bůh.“ Matouš 19:17
Když tedy dovolíme Hospodinu, aby vstoupil do našeho srdce, začne zápas. Zápas o to, kdo bude pro mne, pro nás určovat, co je dobré. Protože právě o to jde.
Uvědomuji si, že bych klidně i přitakal Pánu Bohu: Tohle je opravdu správné. Ale když dojde na lámání chleba. Když se mám konkrétně rozhodnout, zda to či ono udělám nebo neudělám. Zjišťuji podobně jako apoštol Pavel, že uvnitř mého srdce je jiný zákon. Jiná síla. A ta mě žene k zápasu. K zápasu s Bohem. Tato síla totiž chce sama určovat to, co je dobré. Protože dobré je přece to, co vyhovuje mému nitru. Mým sklonům. Mému kontu v bance. Ale je tomu opravdu tak?
Celá bible vypráví o tom, jak dopadne člověk, který nad Bohem „zvítězí.“ Uchopí rozhodování do svých rukou a nedá Hospodinu šanci, aby člověka vedl. Aby ho nakláněl ke správným rozhodnutím. Ale to jen bible o tom hovoří? Copak celá historie lidstva nevypráví o tom samém? Naposledy to vidíme v rozhodováni ruského vládce – Putina. Jak jinak by se dařilo Rusům, kdyby jejich vládce dal ve svém srdci šanci Hospodinu!
Co ale máme dělat my? Uvědomil jsem si totiž ještě další věc, které jsem se již sice dotknul, ale nezmínil jsem ji přímo. Není totiž možné oddělit dar od jeho dárce. Boži schopnost není možné získat tak, že ji strhneme z větve a oddělíme ji tak od životodárného kmene. Pak by totiž ztratila svoji kvalitu, jak už víme. Když chceme získat cokoli z Boží ruky, musíme spolu s tím přijmout i samotného Pána Boha.
A teď se mi tato věc spojila s předchozími tématy. Mám na mysli touhu po přilnutí k Hospodinu a touhu po sjednocení s Bohem ve smyslu velekněžské modlitby (Jan 17). Není totiž možné získávat Boží schopnosti bez toho, že bych se také sám stával podobný Hospodinu. Jenom tak budu moci totiž jednat podobně jako Hospodin, pokud se mu zároveň začnu čím dál tím vice podobat. A nebyli jsme právě k tomu stvořeni – abychom byli Božím obrazem? Abychom se Hospodinu podobali. A nevytváří v nás Duch svatý právě tuto podobu: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.“ 2 Korintským 3:18
V dnešní úvaze jsem pro sebe i pro vás odhalil, jakým způsobem se můžeme vrátit zpátky do okamžiku po stvoření. Do té chvíle, kdy o nás platilo, že jsme v Božích očí stvoření dobré. Totiž tak, že ve svém nitru odmítneme tu schopnost, kterou pro sebe i pro nás získali naši prarodiče. A tak tedy znovu stojíme před stromem poznání dobrého a zlého. Znovu je před námi to rozhodnutí: Utrhnout nebo neutrhnout? Kéž se rozhodneme správně. Kéž se s touhou po tomto poznání obrátíme k Hospodinu. Kéž podobně jako děti vztahují ruce ke svým rodičům, vztáhneme i my své duchovní ruce k nebeskému Otci s prosbou: „Otče, ty sám nám řekni, co je ve tvých očích dobré. A my se podle toho zařídíme.“ Amen.
