Co dělat ve stavu nouze ?

Uvažoval jsem o tom, kdy je vhodné vyhledat pastora sboru. A přišel jsem na to, že v každé situaci, kdy nevíme jak dál. Když se dostaneme do stavu nouze. Kdo myslíte, že se dostává do stavu nouze častěji. Jsou to lidé, kteří ve sboru nic nedělají ? Kteří se jen tak zvaně vezou ? Nebo jsou to služebníci, kteří táhnou sborovou káru ? Kteří pilně pracují. A u kterých se přepokládá, že všechno zvládají jaksi mimochodem. Bez většího úsilí.

Mám za to, že právě věrní služebníci se mnohem častěji dostávají do stavu nouze. Je to situace, kdy se pustí do nějakého úkolu. A v některé jeho fázi najednou zjistí, že něco nezvládají. Může to být cokoli. Velmi často to bývají emoce. Člověk třeba naslouchá a naslouchá druhému. A tu zčista jasna se pohár trpělivosti naplní. A pak to bouchne. Prostě už nezvládají s úsměvem snášet všechna ta těžká slova, která plynou z úst druhého. A tak mezi zuby procedí: „Tohle nebudu poslouchat. Už toho mám dost. Jdi si plácat podobné nesmysly zase někam jinam.“

Už se vám to někdy stalo ? Už někdy přetekl váš pohár trpělivosti ? Už jste měli chuť se vší službou seknout ? Pokud ano, tak jste se dostali do stavu nouze.

České přísloví říká: „V nouzi najdeš přítele.“ A já si dovolím parafrázi: „V nouzi poznáš pastora.“ Až tehdy, kdy prožíváš opravdovou nouzi. Když něco skutečně a hluboce potřebuješ. Teprve potom poznáš, zda tvůj pastor za něco stojí. Protože s kým jiným by služebník měl řešit svoji nouzi, než se svým pastorem ?

Otázka je, za kým by měl jít sám pastor, když se dostane do stavu nouze ? A dostával se do tohoto stavu i Pastor s velkým „P“ ? Mám na mysli Pána Ježíše. Vzpomněl jsem si na jednu situaci v jeho životě, kdy požádal o pomoc své nejbližší učedníky. Petra, Jakuba a Jana. A zároveň jsem si uvědomil, že prožívám podobné situace. Jsou to chvíle, kdy je přede mnou nepříjemné jednání. Přitom neumím odhadnout, jak toto jednání dopadne. Živě si představuji všechny možné varianty výsledků. A také co udělám, kdyby …

Co udělal Pán Ježíš ? A kdy to bylo ? Kdy Pánu Ježíši bylo opravdu úzko ? Pomůže mi někdo ?

Přečteme si teď známý text z Matoušova evangelia:

Matouš 26:17-50

Ano, teď už jsme si připomněli, že to bylo v Getsemanské zahradě těsně před tím, než ho Jidáš zradil. Než ho zradil jeden z jeho učedníků. Jeden z těch, které poslal na evangelizaci po izraelských vesnicích. Jeden z těch, kteří v jeho jménu uzdravovali. Jeden z těch, kteří s ním jedli beránka. Jeden z těch, kteří během první Večeře Páně přijímali chléb a víno – tělo a krev Páně. Kteří s Pánem Bohem uzavírali smlouvu o vzájemné věrnosti a důvěře. Tím těžší byla tato situace pro Pána Ježíše samotného.

A to doslova samotného. Protože své učedníky požádal o pomoc, ale víme, co se stalo. Učedníci nesdíleli nouzi svého Mistra. Neuvědomili si výjimečnost a naléhavost situace. Pán Ježíš jim mohl stokrát říkat, že bude odsouzen a ukřižován. Ale to jako by mluvil do dubu. Toto sdělení neproniklo dál než na okraj jejich ušních boltců. A z toho důvodu si zřejmě až do kritické chvíle mysleli, že se vlastně nic moc neděje. Prostě stráví další noc se svým Mistrem v Getsemane. Zítra se probudí a půjdou zase do chrámu. A vše poběží dál svým tempem. Ale my víme, jak hluboce se mýlili. Zítra už nic nebylo takové jako před tím.

Také se vám to někdy stalo ? Večer jste usnuli, ráno šli do práce a nic jste netušili ?  Nový den pak přinesl tak razantní změnu, že po ní už nic nebylo takové jako před tím ?

Vzpomínám si na jeden takový můj den. Pracoval jsem v Praze. Měl jsem svoji práci moc rád. Věnoval jsem se svému oblíbenému oboru – elektrické pece. A tu najednou přišel majitel firmy. Slovo dalo slovo. Jedno ostřejší než druhé. A já jsem během hodiny opouštěl firmu a odjížděl do Karlových Varů.

Je to tak, že my častokrát vůbec nic netušíme. Nevíme, co se stane příští den. Nevíme, co se stane příští okamžik. Budeme ještě žít nebo si nás Pán Bůh odvolá do nebeského domova ?

Ale někdy naopak víme velmi dobře, co nás čeká. Podobně jako to věděl Pán Ježíš. A není nám z toho dobře Co v takovém případě udělal Boží Syn ? Vzal si sice sebou své nejbližší. Ale ti usnuli. Co mu tedy zbývalo ? Obrátil se na svého nebeského Otce. V upřímné modlitbě. Na kolenou. Z hloubi svého srdce prosí. Vylévá své srdce v naprosté upřímnosti: „„Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich.“

Co je to kalich ? Kalich je něco, co uchopíme do ruky a vypijeme jeho obsah. Obvykle až do dna. Když je obsahem víno, rozleje se nám po těle blahodárný pocit. Ale pokud je jeho obsahem utrpení a bolest ? Co nás naplní ? Naplní nás smutek a žal. A kdo by dobrovolně souhlasil s tím, aby jeho život naplnilo strádání a bolest ? Kdo by se dobrovolně vydal k nespravedlivému odsouzení a na smrt ? Jedině ten, kdo hluboce a bezvýhradně miluje. Miluje ty, pro které to dělá.

Tak to je výzva pro nás. Už víme, že služebníky dříve nebo později potkají stavy nouze. Proč bychom se tedy vydávali na cestu služebníků ? Stojí nám to budoucí trápení, zrady a opuštění za to ? Opět se musím zeptat: Kdo by se dobrovolně vydával na cestu, kde ho čeká trápení ? No jenom ten, kdo má hodně rád. Ten, kdo má hodně rád ty, pro které se na cestu vydal.

A jsme najednou velice blízko otázkám, které slyší o něco později Petr. Petře, máš mě rád. Petře, miluješ mne ? A stejné otázky zní každému služebníkovi v uších. Pavle, Tomáši, Edit máte rádi své sestry a bratry ? Máte je rádi jenom v neděli nebo také v pátek ? Máte je rádi jen když se na vás usmívají ? Nebo také když jsou netrpěliví, utrápení a v depresi ?

 A touto výzvou bych rád dnes zakončil. Protože jen ten se dobrovolně vydá na neznámou cestu. Na cestu plnou překvapujících překážek, kdo má opravdu rád. Tak Pavle, máš skutečně rád každého člověka v nouzi ? Jsi Petře ochoten udělat si čas pro toho, kdo tě o to v těžké situaci požádá ? Jsi Aleno ochotna překousnout svoji netrpělivost a vydržet všechny vzdechy své sestry v Kristu ? Pokud odpovíte na tyto otázky ano, tak jděte a věnujte se mým beránkům, věnujte se mým ovcím. Amen.