Velký omyl komunálního politika I.

Letošní volební maraton už máme dávno za sebou. Karty teď mají v rukou politici a snaží se uhrát co nejlepší pozice, aby mohli hájit zájmy svých voličů. Toliko obvyklá rétorika zvolených zástupců lidu. Reálně to je ovšem tak, že volič rozdal karty, čímž jeho část hry skončila. Nejlépe se to ukazuje v komunální politice. Po volbách nastupují vyjednavači, kteří určí, kdo povede radnice měst a obcí další čtyři roky. Ladí se programy, stanovují vize, činí se prohlášení o zodpovědném vedení. Tuhle chtějí pokračovat v tom dobrém, co se za poslední čtyři roky udělalo, tamhle zase chtějí dělat věci jinak, chtějí zamést s korupcí, otevřít radnice lidem. Jednání se pochopitelně odehrávají za zavřenými dveřmi, často v temném zákulisí, a jejich nejdůležitějším obsahem je rozdělení postů a budoucích zisků.

Že jde ve velké většině případů o prebendy a osobní zisky politiků, je už skoro zbytečné omýlat. Přesto, zamysleme se nad několika ukazateli, které tuto teorii neomylně potvrzují. Podívejme se na Prahu, kde to čím dál víc vypadá na koalici ODS a ČSSD. Tedy nulová změna, do jisté míry podvod na voličích. Pravicový volič ODS bude zklamaný, že modří jeho volbu znehodnotí spojením se socialisty. Levicový volič ČSSD bude zklamaný, že pokus o očistu nevyšel a místo nadějného Dienstbiera zůstávají vybledlé tváře starých pořádků. Obhajoba šíbrů, že chtějí do koalice s politiky, které znají z dřívějška a jsou pro ně čitelní, troskotá právě na tomhle. Známí a čitelní, tedy ochotní pokračovat v zákulisních machinacích. Navíc, 59 % Pražanů volilo změnu, tedy TOP 09 a Dienstbierovskou sociální demokracii. Tím trpí i legitimita případné modro-oranžové koalice, která má důvěru menší části voličů (41 %).

Stejně pochybnou logiku má brněnský koaliční svazek mezi ODS a ČSSD. Vždyť i tady mohla vzniknout pravicová koalice. Jenže slovy primátora Onderky, se v Brně „rozhodli pro koalici bez ideologického podtextu, kde budou oba partneři vládnout, vzájemně se kontrolovat a samozřejmě úzce komunikovat.“ Lépe už to říct nešlo.

Čili, milý voliči, máš smůlu. Výsledek voleb není až tak důležitý. Důležité jsou jen ty karty od voličů, se kterými teď musíme hrát. A musíme se snažit to poskládat tak, aby nás to neohrozilo, abychom si zajistili vliv a kontrolu nad veřejnými prostředky. Veřejnosti se to samozřejmě řekne jinak. Většinou tak, že výsledná koalice umožní maximálně realizovat program strany a zajistí politickou stabilitu. Jaký program ale, když hlasy voličů vyšly na prázdno. Politici se tak staví do role, kdy všechno vědí lépe, vědí, co je dobré pro voliče a vlastně je ani k ničemu nepotřebují. Jen jim čas od času dopřát pocit účasti.

A právě to je ten omyl, lépe řečeno poměrně velký problém současné politiky. Zrazený volič ztrácí poslední zbytky naděje na slušnou politiku. Odchází rezignovaně do ústraní. Vždyť na jeho názor politici doslova zvysoka kašlou. Navíc, jak se pak orientovat v politické nabídce, když modrá je vlastně oranžová, možná dokonce postrádá barvy úplně, protože spíše než politiku, řeší zájmy několika jedinců. A pokud se na to voliči napříště nevykašlou úplně, podpoří v ještě větší míře tzv. nezávislé. A v tom osobně spatřuji krizi legitimity politiky. Kdo je nestraník? Populární tvář, či člověk, který před staranou upřednostňuje zdravý rozum? Neměla by být právě politická strana garantem určité dlouhodobé vize, nositelkou konkrétního světonázoru a zárukou předvídatelnosti jednání příslušných politických aktérů?