Roušky pro neočkované učitele. Stigma pohledem sociologa

Učitelé, kteří se nenechali očkovat, musí od začátku listopadu ve třídách nosit roušky. Proč je to špatný nápad a co k tomu říká sociologie?

Toto nové opatření namířené proti určité podmnožině učitelů má podle vlády a expertů, kteří s tímto opatřením přišli a obhajují jej ve veřejném prostoru, prakticky dva důvody. Oba hlavní důvody zaznívají v médiích poměrně otevřeně.

Jsou jimi:

1. Ochránit žáky ve třídě od potenciální nákazy ze strany neočkovaného učitele

2. Zvýšit tlak na neočkované učitele a přimět je, aby se naočkovali

Nakolik jsou oba důvody relevantní, případně kterých z nich je rozhodující, nechám na posouzení každého z vás. Já se chci teď zaměřit především na sociologické aspekty zmiňovaného opatření.

Shrňme si to.

Roušky ve třídách mají nosit pouze neočkovaní učitelé. Očkovaní učitelé jsou této povinnosti zproštěni. A roušky ve třídách nemusí nosit ani žáci sedící v lavicích.

Rouška na tváři neočkovaného učitele, který se ocitá na jedné straně oproti ostatním účastníkům sociální situace (tj. ostatním učitelům a žákům), a současně je v menšině, vytváří jasné stigma. Takové stigma se stává jasně rozpoznatelným symbolem, do kterého si ostatní mohou projektovat své představy o jejich nositelích.

Jaké představy to jsou?

S ohledem na převládající narativ v médiích to budou představy spíše negativní.

Nositelé roušek budou v souladu s nastavením oficiální komunikace považováni pravděpodobně za tzv. odmítače očkování, dost možná budou považováni za původce problémů spojených s pandemií, budou těmi, kvůli kterým se budou plnit nemocnice, a těmi, kdo bude mít na triku tisíce lidských životů.

Situace je natolik vyhrocená, že při vší vůli nelze tuto optiku nevnímat. Bohužel to má a bude mít zásadní dopady.

Negativní stigmatizace učitelů, kteří nejsou očkovaní, je natolik viditelná, že mi připadá až neskutečné, že toto strůjci tzv. protipandemických opatření přehlídli. Pokud to tedy není záměr,

Teorii stigmatu rozvinul už v 60. letech slavný sociolog Erving Goffman ve stejnojmenné knize Stigma. Goffman se zabýval tím, co to stigma je, jak vzniká, jak se s ním stigmatizované osoby vyrovnávají, ale také tím, jak k nositelům nějakého stigmatu přistupují ostatní.

Goffman připomněl, že fenomén stigmatizace provází lidstvo od věků. Pro lepší vysvětlení fenoménu nabídl poněkud surovější vhled do dřívějších historických epoch, kdy byla stigmatizace zcela otevřeně a účelově praktikována. Posuďte:

"Tyto znaky se vyřezávaly či vypalovaly do těla a upozorňovaly, že jejich nositel je otrok, zločinec či zrádce - osoba pošpiněná, rituálně nečistá, jíž je radno se vyhýbat, a to zejména na veřejnosti."

Když se zamyslíte nad touto definicí stigmatizace, snadno v ní můžete spatřit i učitele, kteří od začátku listopadu musí nosit ve třídách jako jediní roušky. Toto stigma umocňuje právě ta skutečnost, že očkovaní učitelé roušky nosit nemusí, stejně tak žáci ve třídě.

Učitel s rouškou dostává dobře viditelné a čitelné stigma. Stigma se stává symbolem, který říká, že jeho nositel není očkovaný. Každý to teď ví. Stigma zároveň vyčleňuje svého nositele z širší skupiny tzv. normálních lidí. Říká nám, pozor, tady něco není v pořádku.

Jedinec bez očkování, jedno zda učitel či někdo jiný, patří v souladu s převládajícím narativem do skupiny tzv. odmítačů či antivaxerů, ať už jsou důvody, že není očkovaný, jakékoli, třeba zdravotní.

Označení odmítač nebo antivaxer by se přitom mohlo zdát přehnané, nicméně v kontextu teorie sociálního stigmatu dobře popisuje potřebu jasně vymezit role, aby nebylo pochyb, že stigma vypovídá o významné odchylce od normy. Je to škatulka, chcete-li.

Goffman by k tomu mohl dodat, cituji opět z jeho knihy, že "toto stigma ohlašuje nebezpečnou osobu, která by mohla být zdrojem nákazy, ohrožení pro ostatní."

"By mohla být," říká Goffman. Nicméně v myslích těch druhých je jen tenká hranice mezi "by mohla být zdrojem nákazy" a "je zdrojem nákazy". Dokonce bych si dovolil tvrdit, že se tato hranice v naší situaci stírá.

Stigmatizovaná osoba samozřejmě svou novou roli, v tomto případě vnucenou, intenzivně prožívá. Ví, že je pod drobnohledem, jak říká Goffman, je "pod lupou", je předmětem zkoumání a pochybností ze strany svých žáků, pro které donedávna plnila roli formální a více či méně i neformální autority.

A stejně tak ze strany ostatních kolegů bude stigmatizovaná osoba podrobena zkoumání a pochybností.

Opatrný sociolog by jistě namítl, že to tak nutně nemusí být.

Jenže potíž je v tom, že stigmatizovaná osobě neví, jak to je, jak o ní druzí smýšlí, co si o ní myslí, jenže je sžírána pochybnostmi, protože ví, že její dobře viditelné stigma už ze své podstaty významně ovlivňuje úsudek ostatních.

Navíc, podle Goffmana není výjimkou, že stigma "účinně upozorňuje na nesrovnalost znehodnocují identitu daného jedince", což v důsledku "v našich očích snižuje jeho hodnotu".

Identita a sebepojetí stigmatizované osoby prochází těžkými zkouškami.

To je z psychologického hlediska dost náročná situace, se kterou se stigmatizovaná osoba, tedy neočkovaný učitel, musí vyrovnávat. Vedle enormní stresové zátěže se velmi pravděpodobně projeví úzkost z této vnucené role, s určitou pravděpodobností lze očekávat i depresi.

Kolik že máme učitelů, kteří musí nosit při vyučování roušku?

Když se nad tím zamyslíte, jedná se o velmi účinnou strategii, jak onálepkovat určitou skupinu lidí a vrhnout na ni podezření ostatních, které vyvolá ostražitost, odstup, a v konečném důsledku sociální tlak, který může stigmatizované osoby přimět k požadované akci.

Goffman by to nazval "prostředek formální sociální kontroly". To už narážíme na oblast osobnostních práv, která mohou být v důsledku uplatňované sociální kontroly porušována.

Samozřejmě je možné, že se pletu a že je vláda a ministerstvo zdravotnictví vedeno jen a pouze úmysly ochránit žáky a očkované učitele před potenciálními přenašeči virové nákazy. Podobně mi můžete namítnout, že se jedná o čistě racionální opatření a tudíž nedochází k porušování jakýchkoli osobnostních práv neočkovaných učitelů.

Ale to už by přispěchal Goffman a připomněl by, že stigmatizovaý je "ujištěn, že je lidskou bytostí jako každý jiný". Současně by nás autorita (nebo dnes média?) horlivě přesvědčovala, že nedochází k žádnému omezování či vyčleňování z kolektivu, ale pouze o jakési humánní opatření, které je vlastně v zájmu stigmatizovaného a zájmu "jeho" skupiny stejně stigmatizovaných osob. Co naplat, že, jak jinde píše Goffman, "stigmatizace určitých rasových, náboženských a etnických skupin byla zjevně prostředkem odstraňování těchto menšin z různých konkurenčních prostředí."

Jako sociolog se na pandemii dívám v co nejširším možném kontextu. Tak ostatně velí sociologická imaginace, základní metoda sociologického zkoumání. Podle mého názoru nestačí epidemiologické hledisko, pokud je v případě daného opatření vůbec zřejmé. Je potřeba vzít do úvahy i další faktory, sociologické, sociální, psychologické a další, a stejně tak zkoumat potenciální dopady.

Nestačí sledovat čísla o počtech nakažených a vytíženosti zdravotnického systému, neboť sociálně-psychologické dopady mohou být pro společnost, a obzvlášť pro konkrétní jedince, fatální. A na to se zapomíná nejen v případě roušek pro učitele.