Co se děje s českým školstvím

Naříkáme nad stavem našeho školství. Není divu. Systém je nastaven tak, že školy mají příjem dle počtu žáků, kteří do nich chodí. Máme stále pocit, že v České republice je málo lidí s maturitou, málo lidí s vysokoškolským vzděláním. A tak jsme to dovedli do situace, kdy střední školu zakončenou maturitou studuje více než 90 % z populačního ročníku a vysokou školu pak více než 75 % z populačního ročníku. Vede to k tomu, že střední, ale vysoké školy přijímají prakticky každého zájemce o studium a velmi často bez jakékoliv přijímací zkoušky. V době, kdy jsem kantořil, každý, kdo chtěl na střední školu, si v průběhu deváté třídy přidával přípravu na přijímací zkoušky a až do jejich absolvování měl motivaci proč. Dnes až na výjimky to žáci považují za zbytečné. 

Když jsem studoval matematiku, učil jsem se Gaussovu křivku, která vyjadřuje četnost výskytu inteligence v populaci. Rozšířili jsme značně pásmo maturantů i vysokoškoláků a muselo to tedy zcela logicky znamenat snížení úrovně výstupů středoškolských i vysokoškolských. Nevolám po dramatických změnách, určitě je dobře poskytovat vzdělání co nejširšímu počtu lidí. Musíme si ale dát pozor, abychom nezaměňovali vzdělanost za papír, na kterém je sdělováno, že někdo chodil do nějaké školy, bez toho, aby bylo zřejmé, jakou kvalitu takové výstupní hodnocení má. Zde je především na každé jednotlivé škole, jaké renomé si dokáže u rodičů, veřejnosti, ale i u vysokých škol získat. 

Stát, ministerstvo školství i kraje by měly změnit svůj přístup k akreditacím, k povolování počtu tříd, přijímaných žáků, tak aby nedocházelo k umělému navyšování počtu žáků, studentů, tedy ke zbytečným výkonům, které rozmělňují finanční prostředky tak, že v konečném důsledku mají všechny školy málo a na druhé straně „držíme“ v systému každého, jak jen to jde. Pokud nebude v systému středních i vysokých škol alespoň o několik procent méně volných míst, než je počet možných uchazečů, a nevrátíme-li se k praxi, kdy žák či student musí před nástupem do konkrétní školy složit přijímací zkoušku, těžko se zvýší motivace k přípravě u značné části dětí. Konkurence je i zde určitě potřebná. 

Další kapitolou, kterou je třeba se ve školství zabývat (a nejen ve školství), je otázka směřování studentů do jednotlivých oborů studia. Stát nemá skoro žádné nástroje, jak ovlivňovat rozhodnutí studentů, kterou školu studovat. A tak máme přetlak na humanitních oborech a nedostatek na technických. Jedním z nástrojů, jak ovlivňovat rozhodování, na kterou školu se přihlásím, by mohl být poplatek za studium. Obory státem preferované by byly bez poplatku nebo s minimálním poplatkem za studium. Obory, jejichž výstupy překračují společenskou potřebu, s vyšším poplatkem za studium. Je to nepopulární opatření, ale určitý dopad do rozhodování by zřejmě mělo. Při vhodném nastavení studentských půjček a počtu akreditovaných škol v jednotlivých oborech by se tak směřování do potřebných oborů dalo uzpůsobit, aby se výstupy ze škol nemíjely s požadavky hospodářství, státu apod. 

Závěrem se ještě zmíním o délce přípravy studenta na zaměstnání v českém školství. Mateřská škola (3-4 roky), základní škola (9 let), střední škola (4 roky), často vyšší odborná škola (2-3 roky), vysoká škola (4-6 let). Obvykle tedy 20 let u středoškoláka a až 25 let u vysokoškoláka v systému škol. A to pro všechny (s výjimkou soukromých škol, kde si připlácejí) nákladem státu. Zde stojí za to zamyslet se nad VOŠ, které nemají prostupnost v systému škol v započítání studia pro pokračování na vysokých školách, a jsou tak slepou kolejí, ze které se student vrací po dvou třech letech do 1. ročníku vysoké školy. Tady by se daly ušetřit náklady i čas studentů Je to krok, který se dlouho diskutuje, ale stále není realizován. I když chápu obavu některých ředitelů a škol z takového rozhodnutí, mám za to, že pro české školství i studenty by to znamenalo přínos. Ušetřené prostředky by mohly posílit příjmy ostatních škol. 

Mgr. Pavel Eybert (ODS)

Senátor Parlamentu ČR za volební obvod 13 – Tábor