Uvlastnění.

No, co je tohle za slovo. Že by učení se lásce k vlasti? Že by učení se vlastnit cokoliv? Nechci nikoho podceňovat, ale já ho slyšel poprvé. Co si mám pod ním představit?

Učení se lásce k vlasti je vlastenectví. Učení se vlastnit je nesobeckost. Tak co to je?

Je to hledání, je to odvaha, je to změna, je to nacházení sebe sama. Je to vlastně uzemění toho, co nás činí člověkem. Člověkem, který je založen na vnitřním poznávání a ne na vnějším plytkém konzumování předestřených frází, či floskulí. To je to, co řekla věštkyně v Delfách. Poznej sám sebe.

Není to jednoduché. Chce to opravdu odvahu. Odvahu na to lišit se od ostatních. Od davu. Od stáda. Každé nacházení a to čehokoliv, odvahu vyžaduje. Poznáváme totiž nepoznané, neprozkoumané. Je to podívání se sobě do očí. Řekl bych přímo do Duše.

Všichni nejdříve hledáme a když poctivě a usilovně hledáme, tak nacházíme. Ta cesta je někdy dlouhá, někdy trnitá, někdy se nám zdá být zcestná, ale pokud opravdově hledáme, tak najdeme.

Současná doba je plná frází a floskulí, prázdnoty. Vzali jsme slovům jejich pravý obsah. Tak to prostě je. Bylo to vždy. Někdy více, někdy méně. Doba vnitřního vyprazdňování a stavění hodnotových žebříčků z opačné strany. Ale všichni přece víme, že žádný strom do nebe nedoroste.

Společnost je zaměřena na majetkový růst. Nic proti tomu, ale zdravý růst má být podložen i růstem ideí, duchovního a duševního nastavení společnosti. To jsou spojené nádoby.

Pokud tomu tak není, jako že podle mého názoru není, pak se nedivme, že se dnes již globální hospodářství více méně, spíše více, periodicky ocitá v tzv. hospodářských krizích.

To ale nejsou, páni politici, páni ekonomové a občané konzumenti, krize hospodářské, ale krize morální, etické, duchovní a duševní. Na to nezapomínejte a něco pro to dělejte. Vlastně dělejme.

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel