Pokud to nedojíš...

nepůjdeš od stolu…Kolikrát jsme v dětství takovou zaklínací větu slyšeli? Kolikrát jsem měl na stole měchačku jako výstrahu? Kolikrát jsem měl na stole hodiny jako výstrahu? Seď a jez. A hezky.  

A teď si říkám. Dokud nespolknu poslední sousto, nezvednu se od stolu.

Jen se podívejme jak se stravujeme. S jakou chutí a radostí jsme přijali americký způsob rychlého stravování. Je nám to vlastní? Je to naše tradiční kultura stravování? Stále se přitom našemi tradicemi, hodnotami oháníme.

Kam se podíváš samý fast fúdy, burgy, mekáče, hambáče, jídlo v plastu, či už v eko krabičkách, vše jednorázové. Všude kolem nás samí cyklisti, koloběžkáři a mopedistí s taškama a logy všemožných logistických firem na zádech řítících se po chodníku, či v protisměru. Hlavně rychle, rychle, rychle. Rychle dovést, rychle sníst, nejlépe v práci u počítače s myší v ruce, nebo s chytrým telefonem u ucha. Pardon, dnes již s různými sluchátky na hlavě, nebo v uších. Hlavně se nezdržovat.

Už nemáme čas a klid v pohodě se najíst. Jíme v práci, jíme v autě, jíme v kině, jíme... 
Jenom jíme. Jíme bezmyšlenkovitě, bez vědomě, což značí že jíme a vůbec se nesoustředíme na to jak jíme, co jíme, kde jíme a s kým jíme. Rychle jídlo zhltnout, naplnit nějak žaludek. Jednou rukou držíme volant, v druhé buď hambáč z mekáče, nebo telefon. Už to mnozí ani jinak neumí.

Jídlo by měl být takový náš rituál. Ty nám v životě chybí.

Taky jsem dřív, ale je to už opravdu dávno, jedl rychle a ještě se soustem v puse jsem odcházel od stolu a dojídal třeba na ulici. 

Pak jsem jednoho dne pochopil. Pochopil, že je důležité co a jak a kde a s kým se stravuji. Jakou energii tím dávám svému tělu. Pochopil jsem, že je třeba jíst, a to cokoliv, zcela VĚDOMĚ, tedy soustředěně. Vnímat každé sousto, prožít si ho, užít si ho. 

I naše chuťové buňky chtějí zažít a prožít orgasmus. Tak jim to dopřejme. 

Z myšlenek a života sepsal: Chalupský Pavel