Silvio Berlusconi měl rád život… a ženy

Včera se objevila zpráva o úmrtí šestaosmdesátiletého italského politika, trojnásobného premiéra a stále vlivné osobnosti italské politiky.

A tak se na mě obrátila jedna česká televize s tím, abych jim řekl nějakou historku z doby, kdy jsme se v rámci institucí Evropské unie potkávali.

Posloužil jsem jim jednou historkou, která ukazuje, kterak Silvio Berlusconi, který byl jedním z nejbohatších mužů Itálie a byl přitom selfmademan, který začínal z ničeho, jaké byly jeho životní hodnoty. Připomenu, že začínal  jako zpěvák a barman na výletní lodi.

Ale nicméně díky svému talentu a úsilí se vypracoval v jednu z nejsilnějších podnikatelských a politických osobností Itálie.

Poprvé jsem se setkal s Berlusconim nepřímo v roce 1990, kdy se na nás (tehdejší ČSSD) obrátil tehdejší vůdce italských socialistů Bettino Craxi (byli s Berlusconim osobní přátelé) s prosbou, abychom se věnovali nějakému Berslusconimu muži, který by v Praze chtěl vybudovat televizní studio, jež by mohla využívat i sociální demokracie. To studio by mohlo být umístěno přímo v Lidovém domě.

Tu a tam B. Craxi poslal někoho s penězi od italských socialistů, které naplňovaly poloprázdnou stranickou pokladnu. Stejně tak jako velkorysé dary rakouských socialistů, německé SPD a dalších soc. dem. stran z Evropy.

Po dlouhých patnácti letech při schůzi Evropské rady jsem tuto iniciativu Craxiho Berlusconimu připomenul a poděkoval jsem mu, protože si myslím, že ty peníze byly od něj. On tak moc nevěděl, o čem mluvím, protože v miliardách eur, ve kterých se pohyboval nějaké desetitisíce dolarů či marek nehrály velkou roli.

K dobrému mohu dát několik příhod s ním, z prostředí Evropské rady. Tedy z vrcholného setkání premiérů či prezidentů, kterých jsem se jako předseda české vlády v roce 2005 a 2006 zúčastňoval.

Ta jedna příhoda byla pro něj typická. Závěrem jeden a půl denního jednání Evropské rady v Bruselu, které začínalo v pátek odpoledne a končilo většinou v sobotu večer, byla společná páteční večeře všech evropských lídrů. Tam všichni postupně hovořili k tématu. Jednou hovořila německá kancléřka Merkelová a najednou Silvio obdržel telefonát z Itálie. Začal mluvit tak nahlas, že přehlušil kancléřku a z rozněžnělého hlasu tehdy téměř sedmdesátiletého muže většina přítomných pochopila, že Silvio mluví s nějakou dámou. Myslím, že to pochopila i kancléřka Merkelová. No, ale ta zachovala dekorum a Berlusconiho neokřikla. Dokončila svůj projev, který ovšem neměl to správné vyznění, protože všichni poslouchali, i když většinou nerozuměli italštině, Berlusconiho debatu s (zřejmě?) italskou mladou dámou. Nevím, jestli si domlouval bunga-bunga nebo něco jiného, ale bylo vidět, že ho více než politické záležitosti galaxiálního charakteru zajímá něco úplně jiného.

Schůze Evropské rady jsou většinou o čekání. O dlouhých přestávkách se dohadují různé kompromisy a tak všichni užívají přilehlého restauračního zařízení tak, že národní delegace většinou sedí spolu. Někdy se samozřejmě rozběhnou premiéři do všech koutů a jednají každý s každým, jak to vyjde anebo podle dohodnutého konceptu.

Já jsem seděl u stolku se dvěma krásnými mladými dámami, se svou mluvčí Lucií Orgoníkovou a svou budoucí manželkou, tehdy překladatelkou, Petrou Kováčovou. Petra má výhodu, že mluví perfektně několika jazyky a další čtyři nebo pět jazyků ovládá slušně anebo pasivně, tedy rozumí jim anebo se jimi domluví. Není to sice na Nobelovu cenu za překlady, ale stačí to. Silvio kolem našeho stolu kroužil nějakou chvíli jako mlsný kocour a pochopitelně jsem ho nezajímal já, ale obě dvě mladé, hezky oblečené a krásné dámy. Tak jsem ho pozval ke stolu, přisedl rád. Musím říci, že má konverzace s ním v angličtině rychle skončila, protože jeho slovní zásoba byla o něco lepší než to příslovečné „My flowers are beautiful“ z Četníka z New Yorku, ale ne o moc. A tak jsme začali konverzovat poměrně složitě tak, že on mluvil italsky, čemuž Petra rozumí, ale coby perfekcionistka se neodvažuje mluvit aktivně a Petra mu odpovídala španělsky, čemuž rozuměl zase Silvio. Takže to byla komická debata a Silvio se domníval, že obě dvě mladé dámy tak nějak přirozeně patří ke mně, řekl bych více, než to byla pravda. Ten můj vztah s oběma dámami byl korektní a pracovní (v té době i s Petrou). Ale Silvio měl jiná měřítka morálky. Vše posuzoval podle sebe a podle svého přístupu k ženám. Prostě pravý Ital. Nicméně v úvodu jsem mu řekl „To mámě v Čechách krásné dámy, Silvio“. A Silvio odpověděl po svém, pochopil to jaksi amorálně, vytáhl telefon a ukázal mi svoji listinu italských dam, které, jak naznačil, jsou mu plně k dispozici: Angela 1, Angela 2… prostě měl na seznamu desítky jmen. Nevím, které známosti byly konverzační a které byly řekněme trochu či  plně důvěrné, ale dnes je to jedno. I tehdy to vlastně bylo jedno. Silvio si prostě uměl užívat života, miloval ženy a považoval jaksi za své právo alfa samce – veleúspěšného podnikatele a velmi úspěšného politika – si užívat.

Na někoho to jistě působilo tak, že se nedokázal zabývat vážnými věcmi, ale myslím si, že takto řešil ve své mysli obrovskou zátěž a stres, plynoucí z jeho funkce premiéra Italů.

Že je z jiného světa jsem pochopil už při jedné předchozí debatě, kdy jsme zabrousili k fotbalu. On v té době snad už třicet let řídil a vlastnil fotbalový klub AV Milán, který byl v určité době absolutní evropskou špičkou a dosud stále k té širší fotbalové špičce evropských klubů patří (konec konců, letos byl v semifinále Konferenční ligy). V roce 2017 ho ale Silvio prodal čínským investorům. Pochopil jsem při debatě o fotbale s ním, co jsou miliardářské manýry. On mi říkal „No tak teď jsem právě poslal AC Milán 10 milionů eur, potřebovali nějaké peníze…“ Prostě, fotbal byl jeho koníček a vizitka, při kterém se bavil a bavil také lidi. A také mu to zajišťovalo popularitu, zvláště v Itálii, která miluje fotbal.

Samozřejmě, že Berlusconiho můžeme vnímat jako hédonistu, požitkáře, výstředníka. To všechno byl. Ale určitě také byl člověkem, který se dokázal silně koncentrovat na věci, které právě podnikal. Ať už to byla politika, média (vlastnil téměř polovinu italských médií) anebo podnikání v dalších oborech. Na to, že začínal od nuly jako zpěvák či barman, to byl úctyhodný výkon. Kdo z nás to zopakuje?

Jiří Paroubek