Se zájmem jsem si v sobotu přečetl rozhovor českého premiéra Andreje Babiše. Hovořil racionálně, hovořil velmi pozitivně o koaliční spolupráci se sociální demokracií, ale jedna věc z jeho rozhovoru sklidila zaslouženou kritiku.
Jedná se o otázku padesáti syrských sirotků, jejichž přijetí do země – byť na přechodnou dobu – Babiš zcela odmítl. Je dobře, že se místopředseda vlády a šéf ČSSD Hamáček ihned proti tomuto nehumánnímu Babišovu kroku vymezil. Vždyť padesát syrských dětí nepředstavuje pro republiku žádnou zvláštní ekonomickou, ani jinou zátěž. Jiná věc je, že by se vláda měla velmi bedlivě zabývat otázkou vlastních chudých a potřebných. Podle statistik je pod hranicí chudoby zhruba milion českých občanů, ale do statistiky se nepromítá například splácení exekucí. A exekucemi je postiženo v té či oné míře 2,5 mil. občanů ČR, tedy včetně jejich rodinných příslušníků. Je možné soudit, že se obě dvě množiny, tedy chudých a exekvovaných do jisté míry překrývají. Ale je možné v každém případě říci, že pokud by se promítaly do úrovně příjmů občanů také platby exekutorům, nemohli bychom hovořit jen o jednom milionu lidí zasažených chudobou. Týkalo by se to v souhrnu nejméně dvou milionů českých občanů zasažených chudobou. To již je samozřejmě velmi vážná věc. Stát by měl tuto problematiku co nejrychleji začít řešit a zaměřit se na často drastický průběh exekucí, který má některé do nebe volající rysy. Především pak vysoké „režijní“ náklady plynoucí z vysoké režie exekutorů a vymáhajících právních firem...
Jiří Paroubek
