K čemu ta nenávist?

Vždy jsem rád poslouchal či četl názory bývalého předsedy vlády a dlouholetého koryfeje českého Senátu, Petra Pitharta.

Vzpomínám si, že někdy před rokem 2008 jsem k možnosti jeho kandidatury na úřad prezidenta republiky jako tehdejší předseda ČSSD veřejně řekl, že by to bylo jistě možné řešení. Nesdílím sice všechny názory P. Pitharta, ale oceňoval jsem ho v té době pro umírněnost a konzistenci jeho názorů. Tím nechci tvrdit, že by jej volili také všichni poslanci a senátoři ČSSD v tehdejší nepřímé volbě.

 Ve svém článku v Hospodářských novinách (HN) z 30. 11.  pod názvem "Miloš Zeman je podílníkem na zbytečném umírání"

je ovšem P. Pithart ve svých argumentech nejen jednostranný, ale bohužel také v řadě aspektů i demagogický. Ten hlavní závěr jeho článku, který  podporuje řadou chybných argumentů je, že je třeba vůči prezidentu Zemanovi co nejrychleji  využít jako „záchrannou brzdu“ článku 66 Ústavy. A tedy jej vlastně coby prezidenta dočasně (a tedy víceméně trvale) suspendovat z výkonu funkce.

A proč? Prý proto, že vláda Petra Fialy již vlastně prý měla být dávno jmenována. Možná ano,  možná ne. Pokud se P.Pithart ve svém článku odvolává ve vztahu ke zdraví prezidenta na „zprávu lékařského konsilia“ (v tomto bodu ovšem už několik týdnů starou a tedy zastaralou), podle které prezident není schopen plného výkonu své funkce, pak popírá sám sebe. Na jiném místě svého článku  totiž uvádí, že se Zeman bude scházet – podle Pitharta ovšem zcela zbytečně - v nejbližších cca čtrnácti dnech se všemi sedmnácti kandidáty na ministry. 

Ale tato snaha prezidenta přeci není vůbec zbytečná. Tento jeho zájem  svědčí jednoznačně o tom, že Zeman chce vykonávat svou funkci zodpovědně.

P. Pithart se také mýlí v tom, že vláda může vykonávat v plném rozsahu svou činnost až tehdy, kdy jí bude, po přednesení programového prohlášení, vyslovena sněmovnou důvěra. Tu důvěru muže vláda skutečně získat třeba až po třiceti dnech od svého jmenování, ale ministři Fialovy vlády jsou prakticky plnohodnotnými ministry již v okamžiku, kdy jsou uvedeni do své funkce v čele ministerstva předsedou vlády. A to se dá stihnout do jednoho či dvou dní po jmenování celé vlády. P.Pithart argumentuje takě tím, že hovory s kandidáty, které prezident vede, jsou „zbytečné obřadnosti a protokolarity“. Čím by se ale prezident volený v přímé volbě vším lidem měl jinak zabývat? Krmením daňků v lánské oboře?  

Podle Ústavy "předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů“. Ústava ale neříká, že by prezident byl předloženými návrhy předsedy vlády plně vázán a měl by vždy a bez dalšího takovému návrhu premiéra vyhovět. Kdyby  "zákonodárce“, který Ústavu v roce 1992 tvořil, chtěl, aby odpovědnost za jmenování ministrů ležela výlučně na předsedovi vlády, napsal by to výslovně. Např. takto: "předseda vlády jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev…“.

Z praxe parlamentních demokraciích, se dají přinést desítky příkladů,  kdy prezidenti neakceptovali návrh premiéra na jmenování nějakého ministra (a nemám tady pochopitelně na mysli  americkou vládu, tam je přirozené, že rozhoduje prezident).

Byl jsem jedním z těch, kdo prosadili změnou Ústavy přímou volbu prezidenta republiky všemi občany. Mou snahou a zájmem v té době bylo (a tento záměr je platný do dneška), že přímou volbou posílený prezident republiky je potenciální brzdou partitokracii, tedy neomezené vládě politických stran. Složení vlády by zkrátka nemělo zcela záviset jen na premiérovi.

Vyhrožovat prezidentovi eliminací z úřadu, pokud nebude politický povolný, jak to dělá ve svém  článku  P.Pithart, je, mírně řečeno, nevkusné. 

Každý z nás se s přibývajícími roky mění. P.Pithartovi s lety ubylo umírněnosti a bohužel i moudrosti, kterou jsem u něj dříve tak obdivoval.

Doslov 

Hospodářské noviny vlastněné americkým švýcarským a českým občanem Zdeňkem Bakalou, toho času dlícím dlouhodobě ve vile na břehu ženevského jezera, trvale útočily na vládu a A. Babiše, ale útočí také na prezidenta M. Zemana.

Tyto útoky já osobně považuju za podpásové, a proto jsem na jeden z článků, který je obzvláště nevybíravý „v metodě práce“, reagoval. Redakce HN mi sdělila, že mou reakci na článek Petra Pitharta, který se vyvinul ve velkého zemanožrouta, nezveřejní.

Já se domnívám, že jde jen o další útok na svobodu slova. Novináři HN, až na čestné výjimky, vyvolávají nenávist ve společnosti a nejsou schopni přes opačné deklarace vést jakýkoliv dialog. Prostě ho na stránkách svého bakaloplátku nepřipustí. Mají stejnou mentalitu jako starokomunisté z Rudého Práva za starého režimu.