Zima a tři psi

Už jsem si myslila, že se letošní zimu žádného sněhu nedočkáme. O Vánocích i po nich déšť, bláto, zelená tráva. Říkala jsem si, že pokud bude letošní zima taková jako ta loňská, pořádné zimní boty, ani zateplenou bundu nevytáhnu. 

A vida, před pár dny u nás ve Zlíně zamrzlo a  toho sněhu přece  jen trochu napadalo. Sněhová pokrývka vydržela sice  jen několik dní - díkybohu za ni, stačila jsem si ji  vyfotografovat. A podle předpovědi meteorologů snad ho ještě příští dny trochu napadne. Za mého dětství bývalo možná v zimě  sněhu víc než dnes, vzpomínám si ale  i  na zimu, kdy bylo v lednu teplo jako na jaře.

Moje vzpomínka na největší sněhovou nadílku se ale vztahuje k zimě, tuším v roce 1947.  Otec byl železničářem a my jsme asi  dva roky bydleli ve strážním domku u trati Ostrava - Bohumín, poblíž železniční zastávky Polanka nad Odrou. Tehdy  po Vánocích napadlo tolik sněhu, že  mně, tenkrát devítileté, a mojí o dva roky mladší sestře, musel  tatínek proházet chodník kolem trati až k železničnímu viaduktu, abychom se do školy mohly vůbec dostat.  Za tím viaduktem byla již cesta prošlapaná. Do vesnice jsme to měly asi tak dva a půl  kilometru.

Na tu cestu do školy mi v hlavě utkvěla jedna nemilá vzpomínka. Za viaduktem vedla kolem osamělého stavení, ve kterém bydleli dva staří manželé  německé národnosti. Trošku jsme se jich bály, protože se na nás nikdy neusmáli, stále  byli zamračeni  a na náš pozdrav "dobrý den " odpovídali německy "gutn tág."  V chalupě  měli nějaké  "domácí zvířectvo - slepice, kohouta, strakatou krávu a černého chlupatého psíka. Ten se k nám, kdykoli jsme šly kolem, choval přátelsky. Ale jednoho rána se na cestě poblíž stavení objevili tři velcí, tmaví psi.  Stáli na cestě proti nám a vrčeli. Vyděsili nás, a proto jsme se rozhodly, že do školy půjdeme  polní cestou, přes kopec. Přeběhly jsme koleje, i když jsme to měly rodiči přísně zakázáno, a vydaly se po ní.  Byly jsme  asi v polovině zasněženého kopce - a  co nevidíme?  Ti  tři velicí hafani si nadběhli, stojí jako přeludy nahoře na  kopci proti nám - a  zírají na nás s vyceněnými zuby...  Nevím, možná chtěli jern navázat kontakt, nebo si s námi  chtěli  hrát,  nás to ale pořádně vyděsilo - "strach má velké oči..."  Horem pádem jsme seběhly  s kopce dolů,  přeběhly jsme přes šestery koleje a vrátily  se s brekem domů.  Do školy jsme již ten den nešly. Maminka nás tam ani zavést nemohla, měli jsme doma ještě dvouletou sestřičku - a tatínek byl v práci.

Tož tak...  Nejen covid-19 dnes nedovolí jít dětem  do školy, ale kdysi i nám  -  tři velicí tmaví  psi... Vrrr, haf...