To se mi zase něco „povedlo...“

U nás  se říká, že „trable druhého - člověka potěší.“ A nejen potěší, ale někdy i rozveselí. Tož teď vás potěším mým čerstvým zážitkem.

Bydlíme v přízemí  třípodlažního domu  s nevelkým počtem vlastníků bytů  a  tradičně se  staráme o travnatou plochu, okrasné dřeviny a několik záhonků pod oknem. Manžel tam seká trávu  a pečuje o dřeviny, já o několik keříků růží pod oknem a záhonky trvalek kolem chodníku. Včera jsem růžičky okopala,  záhonky vyplela,  a že je dnes, než vyjde slunce a začne pražit, zaliji.  A přitom přesadím  na volné místo pár trsů trvalek.

Manžel se mezitím vydal trolejbusem na chatu, vzdálenou od nás asi dva   kilometry, tak tři zastávky trolejbusem. U chaty máme i  malou zahrádku s několika záhonky zeleniny. Sadí tam většinou hrášek, okurky, červenou řepu, cukety a tak podobně. Naše chata stojí až nahoře na kopci v chatové oblasti, od poslední trolejbusové zastávky je to asi půl hodiny chůze.

Jen co manžel odešel z domu vzala jsem konev  s vodou,  motyčku a šla zalívat  a  přesadit těch pár trsů trvalek. A vida! Na trávníku před domem poskakují dva malí, šedohnědí  ptáčci, snad kosáčata nebo co to je,  jeden z nich již roztahuje drobná křidélka, ten druhý, menší, nemá ještě ani dorostlý ocásek. "Kde máte maminku?" Dívám se na ně a mám strach, aby se jim nic zlého nestalo. Naštěstí  tu nablízku žádnou kočku, nebo nějakého jiného dravce nevidím.

Okopu růže, přesadím trs trvalek a  vracím se domů. Ouha... U dveří  zjišťuji, že nemám klíče od domu, asi  jsem je zapomněla doma. No nevadí, doufám, že jsem si dveře od bytu nechala jen přivřené, že se domů dostanu. Zvoním na sousedku, ona mi vchod do domu otevírá – ale bohužel zjišťuji, že se do bytu nedostanu. Dveře od bytu jsou zaklapnuté...  

Co teď?  Sousedka mě zve dovnitř a z jejího mobilu provinile volám  manželovi, aby byl té lásky,  vrátil se a dveře od bytu mi otevřel.  To víte, nepotěšilo ho to.... Je  prý již v polovině cesty kopce na chatu, musí se  vrátit zpět až k té trolejbusové zastávce a počkat až  pojede  další  trolejbus... Vrací se asi za hodinu  a konečně mi otvírá  dveře od bytu.  Pak odchází, vzápětí se však   vrací – a v ruce drží moje klíče od domu. Ach jo... Ležely prý na chodníku před domem, těsně za obrubníkem. Asi jsem si je  tam při tom  přesazování trvalek  odložila. Nepozornost - nebo skleróza? Tož  to se mi zase něco  „povedlo“ mám co napravovat... Hlavně aby se těm ptáčátkům - kosáčatům nic zlého nestal.