Respirátor a hlávka zelí

Už se nedivím, proč mají někteří lidé averzi k nošení roušek a respirátorů. Bývá s nimi někdy  opravdová  potíž. No - posuďte sami.

Tuhle mi volala kamarádka: „To jsem si dneska pochutnala. Uvařila jsem si na oběd mladé zelíčko s bramborovým knedlíkem a výpečkama. No - jedna báseň!  Zajdi si pro to zelí, mají je v Lidlu.“

„To je dobrý nápad,  právě přemýšlím, co budu zítra vařit.  Supermarket Lidl od nás není daleko, tak pět  minut, skočím si tam také pro jednu hlávku, určitě se zavděčím i manželovi.“ Hodím  jsem na sebe bundu, popadnu  nákupní tašku a běžím  k Lidlu.  Venku drobně mrholí.

Po  chodníku  přejdu přes tři bloky, před rušnou na křižovatkou   počkám na zelenou - než přejede poslední kamion,  a  už jsem u  Lidlu. Vidím že si lidé před v chodem do prodejny nasazují respirátory, chci si ho nasadit také, šmátrám v tašce  a nemohu ho najít. Pak si vzpomenu,  že je ten můj milý respirátor mám v jiné tašce, v té, co  zůstala  doma. Bez něj si netroufám do prodejny vstoupit, odrazuje mě  přísně se tvářící maník v uniformě bezpečnostní služby stojící vchodu. Nu což – „kdo nemá v hlavě, má  v nohách“ říkám si. To mi patří, nemám být zapomnětlivá...  Než bych se ale nechala kárat  bezpečnostní službou -  to  se aději pro něj  vrátím domů.

Přijdu domů, najdu respirátor a položím ho na stůl. Kouknu z okna a vidím, že se venku mezitím pořádně rozpršelo. Asi si budu  muset vzít deštník,  přemýšlím. Dávám si ho do nákupní tašky a vracím se do Lidlu.  Na křižovatce při čekání na zelenou si náhle vzpomenu, že jsem si  ten nešťastný respirátor nedala do tašky, ale nechala ho doma  ležet na kuchyňském stole.  

Znovu se vrátím  domů – a  přemýšlím...  „Stojí mi ta hlávka  mladého zelí vůbec za tu námahu? Nemám to  raději vzdát?"  Taž  to tedy ne, vidina dobrého oběda je u mne  silnější.“  Po chvíli strkám ten  nešťastný respirátor do kapsy bundy a znovu, už po třetí,  se ubírám po chodníčku přes tři bloky k  Lidlu. Přejdu pes křižovatku, přicházím k prodejně, nasazuji si  respirátor, vjíždím vozíkem do prodejny a dávám konečně  tu vytouženou  zelenou hlávku  mladého zelí do vozíku. Byla mezi zeleninou, hned na začátku prvního regálu. Kouknu se nalevo a co nevidím?   U protějšího regálu stojí veliká drátěná  bedna  a v ní hromada bělostných respirátorů na prodej. Tož to  „aby mě husa kopla.“ Stačilo mi vejít do prodejny, pořídit si ho zde a netrmácet se pro něj třikrát v tom dešti domů.  Ach  jo - neinformovanost je sviňa -  jak říká u nás na Slovácku.  Anebo skleróoza?