Obrázek nebo foto?

  Přestěhovali se asi před rokem, bydlí jen o několik bloků dál. Vnukova rodinka – on, jeho žena a malá, dvou a půlletá Valerinka. Občas je s manželem navštěvujeme, častěji ale oni nás.                                                                                                                                                                                        

Malou u nás nejvíc zajímá  naše modrá andulka Adélka. Výská radostí když ptáček vyletí z klece. Občas se s nimi podělím o upečené koláče, nebo o nějakou buchtu,  protože  se mi peče líp pro čtyři lidi,  než pro dva. Přes půl roku jsme se s nimi stýkali sporadicky, povídali jsme si s nimi jen z balkonu, návštěvy příbuzných nebyly dovoleny a rodinka vnuka karanténu striktně dodržovala.  Konečně se situace zlepšila a přišli – a malá  se hned přiběhla podívat na našeho modrého ptáčka.

Před Vánocemi se mě vnuk zeptal. "Babi, mohla bys pro nás něco udělat?“ „To víš, že ano – o co jde?“ „Mohla bys nám namalovat Valinku?“ „To víš, že ano, problém je ale v tom, že ona chvíli chvíli neposedí. Leda až bude starší, má teprve dva roky.“ „A co kdybys ji namalovala podle fotografie, mám jich doma spoustu.“  „To asi, hochu, nepůjde, já podle fotografií nemaluji, leda podle skutečnosti. A když už – tak velmi nerada. Za prve mě to nudí - a pak mě to ani  nebaví. Nebylo by lepší nechat si zarámovat nějakou pěknou fotografii? Určitě by na ní byla  podoba věrnější.“

Naléhal, nedal se přesvědčit, prý by jim to oběma udělalo radost - co mi tedy zbývalo? Udělala jsem si  tedy několik sic, pohybových studií a začala nad tím „úkolem“  přemýšlet. Pak mi poslal několik fotografií  a já dumala, která z nich by byla ta nejvhodnější. Moc se mi do toho nechtělo, čas utíkal – až jsem se konečně  rozhodla pro jednu z nich. Pro tu, na které drží v ručce jablko. Prý má jablíčka ráda.          

Nakonec jsem obrázek dokončila, a díky uvolnění karantény  jsem ho mohla nechat i zarámovat. A o narozeninách  maminky vnučky jsem í ho mohla i předat. Měla jsem obavy jestli se obrázek bude líbit, jestli případná chvála nebude  jen projevem zdvořilosti,  a proto jsem zarámovaný  obrázek přela o zeď a ptala se vnučky: „ Kdo  je na tom obrázku?“ „Valinka tam je.“  „A co drží Valinka v ruce?“ „Jabko.“ Sláva, holčička   se poznala - moje snaha nebyla  úplně marná....

 Ale mezi námi - já stejně raději kreslím podle skutečnosti než podle fotky. No snad příště - až  vnučka trochu povyroste a  posedí mi modelem.