O koťátku s bílými ponožkami

    Nestává se často, že když po ránu vyjdete před dům narazíte na něco milého, co vás zaujme na první pohled. A to se mi se mi stalo nedávno.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                

Uslyšela jsem  jemné zakňourání  a vidím, že v rohu na schodku u domovních dveří se choulí se  cosi malého, tmavého a  chlupatého - úplně černé, odrostlejší  koťátko. Když se postavilo na nožky vidím, že ale není úplně celé černé,  všechny čtyři nožky má dole  bílé, jakoby na nich mělo bílé ponožky.

„Chuďátko malé,   kde ses tu vzalo, kde  máš maminku?  Nechala tě tu samotné, anebo tě zlí lidé vyhnali z domu?“ Zželelo se mi ho, zašla jsem do domu a přinesla mu  v misce trochu teplého mléka. Koťátko je hladově vypilo a pak odešlo. .

Druhý den po ránu, koukám,  kňourá u dveří zas. Vzala  jsem je do kuchyně,  nalila mu mléko  a když ho vypilo,  odnesla vynesla  jsem je před dům. Dalšího dne se   to opakovalo.  Chtěla jsem si je  vzít domů, že bychom si ho mohli nechat,  ale manžel mi to rozmlouval. „Podívej,“ pravil, "to nejde, máme doma dvě andulky - však víš, jak to dopadlo u sestřenice. Měli také  dvě andulky a kočku. Ta jednou vyskočila na klec, shodila ji, ta se převrátila, dvířka se otevřela a  obě andulky z ní vyletěly ven. Jednu andulku kočka  sežrala a ta druhá naštěstí stačila z klece vyletět a sednout si  nahoru na  garnýž.  Pak museli dát  ty andulky pryč. A my máme v bytě také dvě andulky – a denně je necháváme po bytě proletět. Přece nechceš, aby to s nimi také tak dopadlo... Andulky, papoušci vlnkovaní, a kočky nejdou dohromady, kočky jsou predátoři.  Udělalas chybu žes  vzala koťátko domů, zvyklo si na tebe."

Ach jo, musela jsem mu dát za pravdu. Příští  ráno, když  zase kotě  mňoukalo u dveří, dala jsem mu venku mléko, ale do bytu jsem  ho již nevzala.  Po chvíli zazvonily u vchodu  děti ze sousedství, že  prý nám  nesou kotě, které se nám asi  ztratilo, protože obchází kolem domu. Vysvětlila jsem ji, že není naše, ale byla jsem smutná. 

Co se ale  nestalo...  Dalšího dne mě  kolem půl noci probudil v ložnici jakýsi šramot. Posadila jsem se  a koukám – proti tmavému oknu, osvětleného měsícem, se rýsuje  téměř strašidelná tmavá kočičí silueta. Ach jo. To nás  navštívilo to černé koťátko s bílými ponožkami.... Ve dne se mu asi povedlo vyskočit na balkon, oknem do ložnice, schovat se pod postel, a o půl noci  se  začalo při svitu měsíce producírovat. Dojemný projev příchylnosti zvířete k člověku – černého koťátka k nám. Bylo mi ho líto.

A jak d to nakonec všechno dopadlo?  Dobře. Kvůli našim milovaným andulkám jsme si kotě v bytě nechat  nemohli, ale našli jsme pro ně jiné řešení. Odvezli jsme je k našim starším příbuzným  na  venkov  a ti je rádi přijali do chalupy. A tak to přítulné  černé koťátko s bílými ponožkami našlo nový,  přívětivý domov.  A díkybohu - všichni byli spokojeni.