Nezapomeňte - půlčík slivovice nebo endiaron s sebou…

„Ahoj, tak už ses vrátil z dovolené u moře? A jak ses tam měl?“ „Babi, z počátku prima, ale pak - ani se neptej…Něco špatného jsem snědl a rozbolelo mě břicho. Někteří na dovolené přiberou - a já jsem tam zhubl nejmíň o tři kila."

 „Takže zkažená dovolená? To je mi fakt líto…“  „Ale babi, nelituj mě, ty problémy trvaly jen pár dní, další zbytek  dovolené byl už parádní, bez problémů.“  „No tak díkybohu, hlavně že ses vrátil v pořádku domů – a jsi zase OK.“

Díky rozhovoru s vnukem jsem si vzpomněla na podobný zážitek z naší dovolené před léty. Tehdy, v osmdesátých letech - i těch předchozích, se  přidělovaly závodním výborům ROH z Okresní odborové rady (OOR) různé poukazy na dovolenou, z části hrazené samými zaměstnanci. Většinou to byly poukazy na dovolenou vnitrostátní, jen určitá část z nich byla  určena na ty zahraniční. Na tu měl každý zaměstnanec továrny, odborář, nárok  jednou za pět let. Zpravidla to byly pobyty u moře v NDR, v Polsku, Rumunsku, a podobně... 

Tentokrát se jednalo o  dovolenou k Černému moři, do přímořského letoviska Kobuletti v Adžarské republice, která  je dodnes součástí Gruzie. Zažádala jsem si o něj - a podařilo se, poukaz mi byl tehdy přidělen.  A takové štěstí potkalo i manžela, který byl sice zaměstnán v jiném podniku, ale za svůj úspěšný projekt obráběcího  stroje mu byl poukaz přidělen  také... A  tak jsme se spolu na začátku července  vypravili po prve k moři.

Cesta tam – už i rychlíkem do Prahy, byla opravdu dobrodružná, píši o ní v jednom ze svých předchozích blogů – a o letu  (tři a půl tisíce kilometrů) do Tbilisi a Batumi už ani nemluvě. Na letišti v Tbilisi  jsme přistáli přesně o půl noci a po dlouhém, nečekaně byrokratickém odbavování na letišti nás nad ránem  konečně ubytovali v několika tbiliských hotelích. V devět hodin ráno jsme se měli letecky přepravit do Batumi, tam ale letiště pro vítr a bouři  nepřijímalo, takže jsme tehdy v hlavním městě Gruzie  strávili ještě dva dny našeho vzácného dovolenkového času. No nevadí – aspoň jsme si je mohli prohlédnout, dokonce i vyjet lanovkou na  známý vrch zvaný „Matka Gruzie,“ kde má hrobku s vysokým pomníkem Stalinova matka.  Po dvou dnech jsme menším dopravním letadlem konečně dosedli na malém, omšelém  letišti v Batumi, kde byly na neurovnané přistávací ploše ještě vidět následky předchozí silné větrné bouře.

Po strastiplné cestě kopcovitou krajinou  zchátralým  autobusem značky  Ikarus  jsme se konečně dokodrcali do přímořského letoviska Kobuletti. Ubytovali nás v desetipodlažním hotelu, z jehož pokoje  v pátém patře jsme měli nádherný výhled na barevnou oblázkovou pláž černomořského pobřeží. Ještě  ten podvečer jsme se koupali v moři... 

Těch příhod, které jsme  v tom letovisku zažili, bylo hodně, jeden zajímavější - a někdy i absurdnější, než druhý. Vylíčila jsem je v několika mých předchozích článcích. Ale o jedné z nich, na kterou bych  raději zapomněla, jsem se přece jen nezmínila.  Až díky vnukovi, který se vrátil před pár dny  z dovolené od Středozemního moře, jsem si na něj vzpomněla.   

Jo, před naší tehdejší cestou k moři  jsem se vyptávala spolupracovníků, kteří ta místa  již navštívili,  jak to tam vypadá, co se jim tam líbilo, a na co  si máme dát pozor. Vyslechla jsem si od nich kromě chvály i různé připomínky -  čeho se  máme vyvarovat. Jedna z nich například byla - nepít vodu z neznámého  pramene nebo fontány - leda vodu balenou, nebo v hotelu. A také - vzít si s sebou nějaký alkohol a tablety endiaronu, pro jistotu, že bychom dostali  nějaké ty příznačné "řídké případy s hustým běháním." Tak nás nakonec varoval i náš odborářský průvodce – který byl kupodivu, těmito nepříjemnými „běhacími problémy“ postižen jako první... My dva jsme byli nadmíru opatrní, a tu láhvinku s 50 % domácí slivovicí jsme po příjezdu obezřetně a preventivně navštěvovali  denně - po ránu… A bylo to stále OK.  

Až přišel ten den…  A to jsme se, jako naschvál, zrovna rozhodli, že se porozhlédneme po okolí, že navštívíme asi  tři kilometry vzdálené město Kobuletti. Vstali jsme dřív a vydali jsme se tam městským autobusem. Před jeho odjezdem bylo všecko v pohodě,  ale jen co jsme z něho na náměstí vystoupili,  začalo mi být jaksi „šoufle…" Jakoby se v mých vnitřnostech strhla nějaká bouřka - či co... Povídám  manželovi – „ach jo, je zle, nevidíš poblíž nějaké WC – nebo aspoň restauraci?“ Ale ať se koukáme jak koukáme, nikde nic –  dokonce  ani nějaký lesík, nebo křoví… Všude jen kočičí dlažba a vyprahlá zem s nízkou trávou.  Až najednou vidím, že naproti na náměstí  stojí vysoká bílá budova s nějakým podivným nečitelným nápisem... „Sláva, to bude nějaký okresní úřad, nebo nedejbože stranický sekretariát - tam snad najdu, co hledám...“  Rychle jsem vyběhla po příkrých schodech – a sláva, byl tam, WC - turecký… Ó jaké štěstí…  

Hned jak jsme se vrátili do letoviska  koupila jsem  namísto té naší vyzunklé slivovičky - pro případ dalších potíží,  půllitrovku pravé ruské vodky. Té už ale naštěstí nebylo třeba, moje  „potíže“  odezněly – přivezli jsme si ji jako suvenýr  domů. Těch suvenýrů moc stejně nebylo... Ještě jedna nerezová kuchyňská naběračka s tepanou rukojetí a falešný stříbrný prstýnek s matným kamínkem (ještě ho mám).  Ale to  Černé moře, opěvované i slavným ruským básníkem  A. S. Puškinem,  bylo opravdu nádherné. 

A tož i takové bývají  vzpomínky z našich "krásných dovolených" - i  když  se s nimi zpravidla málokdo chlubí…