Náušnice

  Když mi bylo jednadvacet daroval mi  manžel zlaté náušnice. Chodili jsme spolu krátce, překvapilo mě to.  A nejen mne, ale i mé kolegy v práci.   

Pracovala jsem ve Filmových atelierech ve  Zlíně, tehdy v Gottwaldově - Kudlově,  v Krátkém filmu Praha  v oddělená filmového triku jako grafička. Bylo to malé oddělení o sedmi lidech, grafici jsme tam byli čtyři. Pracovní stoly jsme měli u oken za sebou  a starší kolega, co seděl za mnou, si jich všiml jako první: „ Mirko, jak vidím, vy máte nove náušnice? Od toho hocha, co na vás čekává dole u autobusu?" Zrudla jsem a on pokračoval:  "Tak bacha na něj, ten to s Vámi myslí vážně.“ Měl pravdu, do roka jsem se vdávala -  a brzy po tom vozila v kočárku synka...   

Propíchnuté uši se mi tenkrát brzy zahojily náušnice byly pěkné, i když poněkud nepraktické. Měly po okrajích zoubky, které mě při spaní píchaly za ušima, k čemuž jsem se manželovi, abych mu nezkazila radost,  nikdy nepřiznala.  A poctivě jsem je nosila až do dnešních dnů - a to už je opravdu pěkná řádka let...

Ale považte, z ničehož nic - i když měly  jakési háčky aby se nerozepínaly,  jedna z nich se mi rozepínat začala a já ji ustavičně  ztrácela. Někdy ležela  ráno na polštáři, jindy vedle postele nebo na zemi v kuchyni, dokonce mi ji jednou přinesla  sousedka, že prý ji našla na kovovém škrabáku u domovních dveří. Ještě že mi neupadla mezi dolů spadané listí nebo do popelnice,  to bych  ji  již nikdy nenašla.

A tak jsem začala přemýšlet, že by to chtělo pořídit si náušničky nové. A přiměla mě k tomu i masivní předvánoční reklama na internetu, která lákala velkou nabídkou náušnic z různých materiálů. Od těch drahých platinových, z bílého i normálního zlata, od těch stříbrných i z chirurgické oceli, až po bižuterii. Zálibně jsem si je prohlížela a nejvíc se mi líbily takové  jednoduché stříbrné  s blyštivým zirkonkem uprostřed. Zlaté jsem nechtěla, se zlatem jsem měla špatné zkušenosti. Ztratila jsem již zlatý prstýnek, náramek, a dokonce i přívěsek - pavoučka, který mi manžel daroval při narození syna.

Když se mě před vánoci ptal co bych chtěla pod stromeček, řekla jsem mu, že nové náušnice. Byl pro, prý ať si nějaké vyberu.  Řekla jsem mu, že je mám již vybrané a on na to  „no tak si je objednej...“  „Chtěla bych je dostat od tebe, pojď se na ně tedy aspoň podívat... “ Podíval se na ně, líbily se mu, a já jsem dostala nápad -  „co  kdybychom nějaké koupili i dceři?“ Souhlasil – ale já to později zavrhla. Vzpomněla jsem si totiž, že kdykoli jsme jí něco podobného koupili, málokdy byla spokojená. Ona si chce všecko vybrat sama, podle svého vkusu. A tak jsme se dohodli, že  jí náušnice koupíme až k narozeninám, a takové, jaké si sama vybere.

Při objednávání těch  stříbrných  náušnic v e-shopu  mi manžel u počítače asistoval a já jsem v kolonce kolik kusů, napsala jedničku,  jako jeden kus,  ale můj akurátní manžel pravil: „To si chceš objednat náušnici jen jednu, na jedno ucho? Uši máš dvě, objednej si náušnice dvě."  Bylo mi to sice nějaké divné - a nevím, kde zrovna lelkoval můj zdravý rozum že nebyl k dispozici,  ale  já jsem ho poslechla a do kolonky  jsem napsala dvojku.

Pak jsem z okna vyhlížela dobírkovou poštu, kdy mi náušnice přivezou.  Doručili mi je těsně před Vánocemi. Jejich dvojnásobná cena  mě sice překvapila, ale řekla jsem si, "no co, dárek je dárek, ať to stojí, co to stojí..."

Překvapení nastalo, když jsem otevřela balíček ve kterém to podezřele hrkalo. Nebyla v něm  jedna ozdobná krabička s náušnicemi, ale dvě.  Pak mi to teprve došlo...  Začala jsem se nahlas smát, a smála jsem se snad dobré tři minuty...  Představila jsem si - co kdybych například, podle takové teorie  napsala do kolonky objednávky papučí jeden kus,  a v balíčku mi přišla poštou papuče jen jedna? Řekla jsem to manželovi, ale  on pravil, že to není chyba jeho, ale chyba toho e-shopu. V objednávce náušnic nemělo stát  jeden  kus, ale jeden pár...  No jo, on je odjakživa důsledný - systematicky uvažující člověk (akurátní detailista), zato já - nedůsledně nesystematicky uvažující člověk,  bohém a chaotik... (No - je  to nakonec v pořádku, aspoň se v tom směru po celý život máme o co přít - a následně udobřovat, výborně se doplňujeme... ).  

No ale co teď - co s tím druhým párem náušnic? Nezbývá nám -  buď je vrátit, anebo je někomu věnovat. Navrhla jsem věnovat je dceři a tak se stalo,  našla je zabalené pod stromečkem. Radost z nich tedy měla - ale jen do té chvíle, než se vyjevilo, že jsou přesně takové, jaké jsem dostala i  já. Pravila: „Mami, že vy jste omylem koupili náušnice dvoje  namísto jedněch a ty druhé  jste darovali  mně?“ Byla to sice pravda, ale přece mě to trochu rozladilo. “A líbí se ti?“  "Líbí.“  pravila.  A tak jsme se tomu nakonec všichni zasmáli a to nedorozumění jsme začerstva spláchli skleničkou fernetu.

Tož i takové to někdy bývá s těmi dárky od Ježíška... A problémy byly i s některými dalšími  dárky, ale  o tom  zase až někdy jindy. Vnoučátkům se dárky od Ježíška líbily a to je hlavní, na nás, na dospělých už tolik nezáleží. 

Jo, mezi námi - mám radost, že už skončil  vánoční a silvestrovský shon,  a že zase nastal normální život... Bez nervozity a zbytečného rozčilování. Ještě aby i ten vlezlý coronavirus vzal roha -  už nás natrápil dost...  Šťastný a veselý nový rok 2021!