Jitrnice a vrána

  Jak známo, člověk je nedílnou součástí přírody a veškerého tvorstva. Současně je i pokud možno inteligentním pozorovatelem veškerého dění kolem. A to se nestačí divit jak překvapivé, ba i humorné příhody někdy zaznamená.   

 Kdysi, a to už je dávno, začínala jsem po maturitě jako vedoucí výtvarných kroužků v Domě dětí a mládeže ve Zlíně, který se tehdy nacházel v bývalé vile Tomáše Bati. S mojí kolegyní, učitelkou biologie Lídou,  jsme tam  bydlily v domku původně určeném pro zahradníka. Před jeho oknem stála stará lípa, jejíž kmen bránil ve výhledu do zahrady. Jednou po probuzení otevřu oči a zírám... Po pravé straně zvrásněného kmene se směrem odspodu nahoru sune jablko. Probudím kolegyni a obě nevycházíme z údivu. Vtom se ale za oblinou červeného jablíčka objeví dvě špičatá štětinatá ouška a pohyblivé pracičky. Žádný zázrak. To si jen malá zrzavá veverka  odnáší potravu do své skrýše v koruně stromu.          

 S veverkami zažil překvapení i můj muž. Poblíž města  máme nevelkou chatu, spíše zahradní domek. Kromě několika záhonků zeleniny, ovocných stromů a okrasných keřů se tam nachází i vzrostlý lískový keř, honosící se na podzim nádherným purpurovým zabarvením. Součástí chaty je i úložný prostor na různé věci a zahradnické nářadí. Svého času tam byl uložen i starší funkční, ale málo používaný vysavač. Když chtěl manžel kdysi  začátkem zimy vyluxovat, užasl. Vak vysavače byl plný vlašských a lískových ořechů… Jakpak se tam dostaly?  To asi nějaká veverka - čiperka vnikla do sklípku větracím okénkem a udělala si z vysavače zimní zásobárnu. Překvapení bylo o to větší, že se u  naší chaty, ani v nejbližším okolí  žádný vlašský ořešák nenacházel.

 Nejkurióznější příhodu jsem však zaznamenala v době, kdy  jsem pracovala v napajedelské továrně na zpracování plastů. Byli jsme kdysi o víkendu u staříčků na zabíjačce a dostali jsme kromě jiných zabijačkových dobrot i jelita a jitrnice. V pondělí jsem si jednu z nich vzala do práce, že ji zkonzumuji namísto oběda. Protože bylo v místnosti teplo a venku listopadově, dala jsem ji do plastového sáčku a položila  zvenčí na okenní římsu. Bylo to ve druhém patře. Zatím co pilně pracuji - najednou koutkem oka  vidím,  že něco velkého přistálo  na římse. Chvilku se to tam  zdrželo, pak elegantně  zamávalo  křídly a  odletělo bůhví  kam - bohužel i s mojí jitrnicí  v zobanu… Z okna jsem jen zahlédla jak se jeho černá silueta ztrácí v nedohledu. A tak mi namísto oběda  zůstal jen roztržený plastový  pytlík  s krajícem chleba - což naštěstí nijak neuškodilo mojí fyziognomii. 

  A to je vše…  Moment, ještě jedna poznámka. Možná, že ten černý zlodějský pták nebyla vrána, ale havran, to jsem si v tom kvaltu nestačila zjistit. Nicméně, takové příhody se zvířátky a opeřenci jsou legrační, horší už je to s nenechavými  homo  sapiens.  Ale to už je zase na jiné povídání…