Exotický uprchlík

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá – zpívá se v jedné dětské písni. Přiznám se, že i já mám ráda zvířátka, i když některá víc a jiná míň. A některá z nich nemám ráda vůbec, dokonce jsou mi protivná, nebo se jich bojím. 

Četla jsem někde, že ta láska či neláska k některým druhům zvířat je prý člověku dána již od narození.

Nejroztomilejší  jsou různá mláďata, například koťátka, štěňátka, housátka, káčátka, dokonce i medvíďata, anebo i mláďata volně žijících divokých zvířat, kterých bychom se jako dospělých báli, vyhýbali bychom se jim. Mezi ty nebezpečné zvířata patří podle mne i bojoví psy. Odborníci  sice  tvrdí, že i u nich záleží na  správném výcviku a výchově - věřím tomu,  ale když jde proti mně po chodníku pán  s pitbullem, který nemá náhubek, raději se jim vyhnu.

Jiné psy mám ráda. Měli jsme asi po dobu šesti let psa, krásného šedého  bedlingtona teriéra, fenku Bellinu. Vypadala jako ob večka.  Milovali jsme ji, a když tragicky zahynula, dlouho jsme ji oplakávali. Také jsme měli andulky, papoušky vlnkované, nejdřív jednoho, potom párek. Byli to chytří a učenliví ptáčci. Opatrovali jsme je nejmíň po dobu nejméně patnácti let, a když nám pak zbyl  jen jeden, andulka Adélka, báli jsme se o ni. Z ničeho nic začala chřadnout, začala být  velmi  přítulná, nechala se od nás hladit, jakoby u nás hledala ochranu. Tušila jsem že je zle a  moje předtucha se bohužel záhy potvrdila. Opustila nás...  

Někteří lidé si pořizují exempláře různých exotických zvířat, které často chovají  i ve svých malých bytech, které chovu těchto tvorů nevyhovují. Někdy vzbuzují strach, nebo odpor lidí, kteří bydlí v jejich blízkém okolí. Tak nám kdysi chtěl věnovat jeden náš vzdálenější příbuzný, milovník zvířat,  velkého chlupatého pavouka, a divil se, že jsme jeho dárek s díky odmítli. Myslil si bláhově, že nám tímto vzácným exotickým dárkem udělá radost.

Vrcholem ale  bylo, když si paní, která bydlila v prvním patře  našeho domu, nad námi, pořídila hada, hroznýše královského. Zdůvodňovala to tím, že se jmenuje Eva, a k Evě se prý had hodí. A to se nám, i jiným sousedům, ještě chlubila, že mu ve zverimexu kupuje živé potkány, prý je má rád. Dokonce mi jednou nabízela, abych se na tu jeho konzumaci živého potkána  přišla podívat. Brrr... Děsila mě již  jen  představa, že když si tak klidně sedím v křesle našeho obýváku, nade mnou v jejich pokoji v akváriu klidně tráví zrovna pozřeného  potkána  její miláček, had – škrtič, hroznýš královsky. Tož tak... Lidé mají různé záliby, ale ta  paní Eva se i s tím svým hadem „z ráje“ naštěstí z našeho domu již dávno odstěhovala.

Na závěr vám popovídám jednu humornou příhodu, které mi nedávno vyprávěla moje kamarádka. Její známí, mladí manželé - milovníci zvířat, si pořídili za vesnicí  menší farmu. Chovají v ní  několik ovcí, nějaké slepice, králíky, psa, kočku – a mezi nimi i dva velké exotické ptáky, pštrosy emu. Ty umístili do oddělené ohrady. Letos v létě se stalo, že pří jejich krmení špatně zavřeli branku a jeden pštros jim z ohrady  utekl. Vydal se do světa, asi prozkoumat okolí.  Jakmile to jeho majitelé zjistili,  nahlásili to na policii, zalarmovali sousedy, dokonce to nechali vyhlásit i místním rozhlasem. Všichni pštrosa hledali, ale ten nebyl k nalezení. Jako by  se do země propadl. Trvalo to přes měsíc, a když už  ztráceli naději a obávali se,  že  snad ten jejich  chudák pštros  skončil v některé restauraci na pekáči, najednou se přihlásil člověk, který tvrdil, že ho  spatřil. Prý se popásal asi kilometr od farmy, na louce u lesa.

Oznámili to policii a vydali se tam.  Majitelé lákali pštrosa jakýmsi klapotem, jeho paní mu ukazovala ošatku plnou pštrosích dobrot, zatímco trojice policistů se ukryla v blízkém křoví.  Pštros se spokojeně popásal v trávě, občas mrkl okem po přítomných a  nenechal se vyrušit. Svoboda a volnost mu byla milejší.  

A jak to nakonec dopadlo? Dobře - ale ne pro „uprchlíka“.  Pštros je vysoký pták, má dlouhé nohy, dlouhý krk, malou  hlavičku, bystré oko... Rozhlížel se do všech stran, ale nevšiml si, že se k němu potichoučku po kolenou plazí jeho majitel. Když se k němu připlížil, chytil ho za nohu,  trojice  policistů vyskočila z křoví, zaklekla ho a milý uprchlík pštros byl lapen...  Dnes již zase smutně vzpomíná za plotem na ztracenou svobodu.

Ach jo... Není snadné  zvykat si na ztracenou svobodu pro ty,  kteří  si na svobodu a volnost již jednou přivykli.  A to  jak  pro zvířata, tak i pro nás,  lidi...