Šatenka

  Víte co to byla „šatenka“?  Asi nevíte... Současníkům to slovo už nic neříká, a nás, pamětníků, co ještě pamatují přídělový systém na potraviny a  průmyslové zboží  v době druhé větové války a po ní,  rok od roku ubývá...

                                                                                                                                      Za války, jak se říká,  „nebylo ničeho“ - a po válce? Jako první se v zemi musel vybudovat těžký průmysl, a na to  ostatní prý přijde až později... A proto ještě i deset let  po válce - nejméně do poloviny šedesátých let, bylo všeho nedostatek a téměř na všechno zboží byl tzv. přídělový systém. Vztahoval se na potraviny a na všechny druhy  průmyslové zboží včetně textilu a obuvi.  (Dokonce prý i na tabák). Na začátku  měsíce si každý jednotlivec nebo rodina  vyzvedli na MNV kartu s vytisknutými obdélníčky (poukázkami)  na různé  zboží. Byl tam  jeho název, množství nebo i váha. Prodavači v obchodě si při jeho prodeji  příslušný obdélníček odstřihli a zaevidovali. Množství  poukázek  bylo závislé na počtu členů domácnosti.

V té době jsem byla školačka  a dojížděla jsem s ostatními dětmi z naší vesnice do  školy ve vedlejší obci, vzdálené asi pět kilometrů. Bylo chladno, začínal měsíc říjen, když mě maminka  požádala, abych tam pro rodinu v prodejně obuvi Baťa koupila  několik párů teplých ponožek a bačkůrky pro mladší sestru.  Peníze na nákup  jsem si schovala  do školní brašny a  růžovou kartu, „šatenku“, jsem přiložila do obalu k průkazce na autobus. (Žákovská sleva na jízdu autobusem pro školáky byla tehdy padesát  procent). Ten papndeklový obal s průkazkou jsem pravidelně nosila v kapse  mého  červeného kabátku. 

Po skončení vyučování jsem zašla do prodejny Baťa,  koupila požadované zboží a pak jsem se jako  obvykle vracela s ostatními dětmi  autobusem domů. Ten byl jako vždy  přeplněný cestujícími,  dospělými i  námi dětmi. Stály jsme tam  namačkáni v uličkách mezi sedadly.  Jízda  naštěstí netrvala dlouho, záhy jsme míjeli           první chalupy v dědině. 

Ale jen co autobus zastavil u hospody „U Tenorů, “ zjistila jsem, že mi  papírový obal s průkazkou i s šatenkou  chybí. Asi mi ho někdo z cestujících během jízdy z kapsy vytáhl. Nevěděla jsem co mám dělat... Jen co jsem s ostatními dětmi z autobusu  vystoupila,  řidič zavřel dveře, nastartoval, autobus se rozjel a v zatáčce mi zmizel z očí. Loudala jsem se celá nešťastná domů a bylo mi do breku.  

Dopadlo to ale dobře.  Maminku to samozřejmě nepotěšilo,  přijít o šatenku pro celou rodinu hned na začátku měsíce byla velmi nepříjemná věc,  ale nic mi nevyčítala. Věděla že jsem za to nemohla - jen mi tenkrát řekla,  že bych si měla pro příště dávat na své věci větší pozor.  

Slíbila jsem jí  to, ale to víte...  Jsem dost roztržitá, od té doby  se mi něco podobného stalo již víckrát.  Nenechavci jsou vynalézaví –  neštítí se okrást ani dítě, natož dospělého... 

***

Tenkrát jsem si  ale poprvé uvědomila,   že na světě nejsou  jen lidé dobří, ale i zlí, ti, kteří ubližují druhým.