Jak jsme kdysi cestovali s Fatratourem

Pracovala jsem tehdy v n. p. Fatra Napajedla, v továrně na zpracování plastů, který čítal na 1500 zaměstnanců.  Dnes je jich tam bohužel o polovinu méně.. .  

 A to víte, jaké to tenkrát za reálného socialismu  bylo  s cestováním. Na zájezdy a o  dovolené  se jezdilo jen po vlasti české, a když do zahraničí, tak leda na odborářský poukaz do spřátelených zemí, a to jen jednou za pět let – tedy  pokud jste platili řádně příspěvky ROH a byli jste kádrově přijatelní.

A tož  těsně „sametové“ se chtěli všichni zaměstnanci Fatry (včetně mne)  podívat o ciziny, hlavně  do té dosud zapovězené - na „západ.“  Českých cestovek bylo poskrovnu, v úvahu připadal leda Čedok, a to nestačilo. Proto  se vedení podniku Fatra spolu s odbory moudře rozhodlo,  že si zřídí vlastní podnikovou cestovní kancelář s názvem  Fatratour. Tak se i stalo a pro  její potřeby byl zakoupen  i starší autobus značky Karosa. Z tohoto následného  cestování s podnikovým Fatratourem bych se s vámi chtěla podělit  o několik bizarních zážitků.

První   jednodenní zájezd byl   do italských Benátek – a "na otočku."  Brzičko ráno tam a v noci zase zpátky. A proč na otočku? To proto, že nikdo z fatrováků, účastníků zájezdu,  neměl  na delší zájezd, nebo na nocleh v cizině dost peněz v cizí měně.  

Ve čtyři  hodiny ráno  jsme nastoupili  do autobusu s nápisem Fatratour, stojícího před branou Fatry, a vydali se na dobrodružnou cestu.   Zaujala mne  skupinka starších důchodkyň v šarmantních slaměných kloboučcích na  hlavách, vypadaly opravdu roztomile.  Autobus se rozjel směrem na jih, v Mikulově přejel hranice a šupajdil si to  přes Rakousko do Itálie.  To bylo radosti, když jsme konečně dorazili do starobylých Benátek, proplouvali  taxi-lodí Vaporetem po Grandkanále  kolem Zlatého domu až k Dóžecímu paláci,  procházeli se po klenutém „mostě nářků“ Rialto, a přitom jsme se zájmem  pozorovali ladné pohyby fešáckých gondoliérů převážejících turisty na štíhlých gondolách -  i když nikdo z nás neměl bohužel finance si něco takového dopřát. U Baziliky Sv. Marka jsme zase pozorovali hejna stříbřitě šedých holubů,  peroucích se o drobky pečiva, které jim házeli turisté. Pak jsme posedávali na kamenných schůdkách a po prve zkoušeli jak chutná pravá italská zmrzlina nebo piza. Já jsem si dala žampionvou, a nelitovala jsem. 

Moji povznesenou náladu kazila jen zrovna  začínající rýma -  neustále mě štípalo v nose a slzely mě oči...  Ze zájezdu jsme se vrátili pozdě v noci, já se spoustou fotografií, pořízených  na mém zánovním poloautomatu Fujika.

Další náš  zájezd autobusem Fatratour  byl  již delší a odvážnější, až   do Paříže. Ten  byl výborem ROH, zejména jeho předsedou Ivanem J... pečlivě naplánován a připraven.  “Děcka,“ pravil,  "nemějte obavy, všecko bude OK. Průvodce Paříží, plynně hovořícího  francouzsky, jsem již zajistil, bude jím  bývalý profesor uherskobrodského gymnázia pan Lekeš, jídlo a pití si povezeme s sebou.  Zájezd bude opravdu špica, o to se postarám. Tady Mirka (jako já), bude vedoucí zájezdu, její manžel - technik,  který prý jezdí služebně po světě, se vyzná -  bude jí pomáhat.“ „Doufám, že s tím budeš souhlasit,“ obrátil se na mne, „za tu starost ti slevíme z ceny  zájezdu  300 korun.“ Protestovala jsem, ale nebylo mi to nic platné, odboráři si to prý předem odhlasovali.  

Zrovna jak  o Benátky, tak i o  zájezd do Paříže  byl ve fabrice velký zájem, jeho účastníků byl  plný autobus. V zavazadlovém prostoru jsme si vezli kromě kufrů a baťohů i několik beden piva, minerálky, jeden propan-butanový vařič, kostkový cukr, kávu, masové  konzervy, několik pecnů chleba,  rohlíky a dva smaltované hrnce. Ten menší byl na vaření kávy, ten velký, dvacetilitrový, byl po okraj naplněný vepřovým gulášem, který nám uvařili v závodní jídelně.  Povinností každého jednotlivce zase bylo, aby si s sebou vzal ešus,  hrnek na kávu,  a k tomu velkou a malou lžíci.  Tak perfektně  vybaveni jsme se vydali poznávat krásy slavné francouzské  metropole, Paříže. Brzy ráno, po čtvrté  hodině, jsme  vyrazili karosou Fatratour z Napajdel.    

V Mikulově jsme přejeli  přes  rakouské hranice  a hned na prvním dálničním odpočívadle v Rakousku se osazenstvo autobusu začalo dožadovat kávy. Ze zavazadlového prostoru byl vytažen propan-butanový vařič, na něj se postavil hrnec s vodou,  zájemci o kávu vystoupili z autobusu, postavili se do fronty  a já jsem jim do nastavených hrnků zalívala „turka.“ Po skončení této bohulibé  akce se pokračovalo v jízdě.  

Cesta po francouzské dálnici byla celkem příjemná, počasí nám přálo, pozorovali jsme ubíhající krajinu s vesnicemi, s lesíky a loukami, na kterých se pásly ovečky a bělavé krávy... K večeru jsme dorazili před turistický hotel na okraji   Paříže.  Naše  karosa zastavila před ním a všichni z ní vystoupili. Zatím co průvodce zájezdu šel vyřizovat ubytovací formality, ze zavazadlového prostoru byl vytažen propan-butanový vařič, který a byl umístěn v rohu na nádvoří hotelu. Dva maníci přinesli z autobusu červený dvacetilitrový hrnec s gulášem, postavili ho na vařič – a hladoví účastníci zájezdu se svými  ešusy postavily do fronty. Manžel stál u hrnce  a já z něj každému naběračkou  nalévala  guláš do ešusu,  a k němu přidávala po dvou krajících chleba. A to  vše za veselého přihlížení hostů  z oken  hotelu. Připadalo mi to poněkud trapné, ale ne tolik jako manželovi, ten se za tu podívanou, kterou jim poskytujeme, vyloženě styděl...

Ach jo, ale to jsme ještě netušili, jaké nesnáze nás čekají večer. Ten turistický hotel – ubytovna, nám nabídl jen  dva dvojlůžkové pokoje, ty ostatní byly pouze  třílůžkové.  Třetí  lehátko bylo umístěno  nahoře napříč nad těma dvěma.  Rozhodli jsme se, že jeden z těch dvojlůžkových pokojů bude patřit předsedovi  Ivanu  J.   a průvodci zájezdu, a ten druhý mně a mému manželovi.

Všem  se dalo na vědomí, že ubytování je možné jen  po  trojicích, a to v pokoji budou vždy tři muži  nebo  tři ženy, a  proto se musí rozhodnout kdo s kým bude spát. Na zájezdu byly sice většinou manželské páry, a všichni na to přistoupili. Bohužel až na jednu čipernou důchodkyni, vdovu, která si na zájezd přibrala svého přítele.  Ta prohlásila, že  její přítel je nemocný,  bere léky, a ona musí být v noci s ním.   Když jsme s tím nesouhlasili, vytrhla klíč od dvojlůžkového pokoje manželovi z ruky a nechtěla mu ho vrátit.  Manžel se s ní nechtěl přít a ustoupil jejímu požadavku.  A pak nastal problém -  stále nám to  po těch trojicích na pokoji nevycházelo...  

Já jsem se nakonec  na noc přidala ke dvěma dívkám, učenkám z rytebny, ,  a manžel musel vzít zavděk pokoj se dvěma mladičkými novomanžely, kteří si prý do Paříže vyjeli na svatební cestu.  

A jak to dopadlo? Já jsem strávila noc v pohodě, ale manžel? Asi kolem jedné hodiny v noci jsem vyšla ne chodbu (na WC) a co nevidím? Manžel tam  sedí a klimbá v křesle. "Proč tu sedíš oblečený a nespíš?",  ptám se ho. "Ále..." povídá,     "Já mám lehátko nahoře, jako pánbůh tam trůním nad těmi  novomanželi,  a oni pořad nespí, a nespí.. Nechci je rušit - a tak tu čekám až oba konečně usnou."   .Ach jo,  tož tak dopadne člověk, vedoucí zájezdu, když je slušný a ohleduplný k druhým...  

A to je několik  mých bizarních zážitků z našich  prvních zájezdů do „kapitalistické ciziny.“ Nebylo to vůbec jednoduché, jezdili jsme tam bez peněz, bez zkušeností, bez znalosti jazyků. Není se co  divit, že nás, Čechoslováky, tenkrát považovali za „paštikáře,“ za ty, co si  sebou vozí na dovolenou pecny  chleba, masové konzervy, paštiky a řízky.

Ty doby jsou již naštěstí dávno za námi a my se již  od ostatních turistů asi příliš nelišíme. Přežili jsme to – a buďme rádi,  že dnes již nemusíme jezdit do světa jen virtuálně, prstem po mapě.. Ještě aby už  nás ten covid-19 přestal zlobit...

Krásnou letošní dovolenou vám přeji.