„Humorný“ zážitek z doby dávno minulé

V té době, na kterou dnes tak  neradi vzpomínáme, jsem  byla  kdysi  jako průmyslová návrhářka  služebně vyslána  do Lipska na Mezinárodní veletrh spotřebního zboží. 

Vedení naší továrny na zpracování plastů nás  tam  vyslalo tři pracovníky, dva jsme byli nestraníci, a  jedna  z nás byla "hlídací" soudružka, a dost protivná...

Prošla jsem si výstavní pavilony  i obchodní domy,  a v jednom z nich jsem si ze svých velmi skromných finančních prostředků, nevelké sumy vyměněných východoněmeckých marek, koupila kuchyňský ruční šlehač,  pilník na ztvrdlé paty, který u nás  nebyl k mání, a dvě bavlněné látky, asi tak dva a půl metru dlouhé. Jedna z nich byla pěkně barevně károvaná, mínila jsem, že by se hodila  na halenku k riflím naší čtrnáctileté dceři, druhá  byla  béžová kanava na vyšívání. Ubytováni jsme měli zajištěno  ve studentských kolejích, v té době opuštěných..Před odjezdem jsem si celní prohlášení vyplňovala ve studentském pokojíku u malého kovového stolku.

Představte si ale tu hrůzu, když jsem až ve vlaku zjistila, že to celní prohlášení nemám,  že jsem ho asi v těch kolejích zapomněla.  Možná mi tam spadlo pod stůl a já si toho nevšimla, nevím... Trnula jsem hrůzou, jak to na hranicích těm německým celníkům vysvětlím. Když tam ale rychlík zastavil, oni přišli - a vypadali velmi přísně,  zvláště jedna starší  celnice ve stejnokroji, kufr nenařídili vysypat mně, ale té  "hlídací" soudružce, co měla lehátko dole pode mnou.. A pak  s ní  něco dlouze sepisovali.  Mně jen pokynuli a slušně mě pozdravili. To byla úleva...

Dnes to vypadá směšně, ale pro mne to byl možná jeden z těch nejhorších zážitků z doby tzv. totality. Vylekaná jsem byla i proto, že když jsme do NDR jeli, byla jsem svědkem, jak z rychlíku na hranicích policie vysadila  dva mírně „ovíněné“  pasažéry z Ostravy, kteří neměli celní prohlášení v pořádku. Ještě dnes si pamatuji na jejich slova.

Celník: „Pánové, předložte celní prohlášení!“

Jeden s pasažérů: „Chcete jedno, nebo obě dvě?“

Celník: „Vy máte dvě? Tak si okamžitě vystupte!“

Jeden z těch pasažérů se rozkazu vzpouzel, druhý se ho zastával, a tak  musili vystoupit oba dva. Nakonec to ale  asi dobře dopadlo a do Lipska  přijeli dalším vlakem,  protože jsem je při zpáteční cestě viděla  sedět v rychlíku.

Tož tak... I takové „humorné“ situace jsme tehdy zažívali na hranicích.  Nepřeji  vám  to...