Bráškové (u dětského psychiatra)

Janouškovi od vedle mají dva kluky. Honzíkovi je pět,  mladšímu Tiborkovi  čtyři  roky. Oba jsou šikovní a bystří, i když Honzík dělá rodičům poslední dobou trochu starosti.

Často vykřikuje ze spaní,  honí zloděje, „střílí“ na teroristy. Prostě má neklidné spaní. Paní doktorka doporučila paní Janouškové zajít s chlapcem k psychiatrovi. Ta  dala na její radu, vzala oba kluky a zašla s nimi  k odbornému lékaři.

Dětský psychiatr, ambiciózní mladý muž, se s oběma brášky nejprve seznámil a pak začal staršímu Honzíkovi klást otázky:

„Honzíku, umíš skákat po dvou nohách?“ „Umím,“ na to Honzík. „Tak skákej!“ „Ne.“ „Podívej, já ti to tedy ukážu“ – a lékař názorně předvedl po dvou, což oba hoši to po něm nadšeně opakovali. „Honzíku, a uměl bys skákat po jedné noze?“ „Uměl.“ „Tak skákej!“ „Ne.“ „Víš co? Já ti to zase předvedu, a pak ty po mně.“ A pan doktor začal skákat po jedné noze, což Honzík okomentoval slovy: „Když to tak umíš, skákej si sám.“

Mladý lékař byl trpělivý, nenechal se odradit pokračoval ve vyšetření. Položil na stůl kapesní nožík a ptá se: „Víš co je to?“ „Nůž.“ „A jaký je to nůž?“ „Takový malý.“ „A jaký je ještě?“ „Červený.“ „Dobrá. A když si ho chceš vzít, co ti řekne maminka?“„Neber ho, ať se nepořežeš,“ odpovídá Honza. „No vidíš, nůž je ostrý.“ 

Maminka se svěřuje lékaři, že občas posílá Honzíka nakupovat do blízké samoobsluhy, ten na to navazuje a ptá se: „Když jdeš  Honzíku nakupovat, co si vezmeš s sebou?"  „Penízky a papírek.“ „A co ještě?“ „Tiborka.“ „A v čem poneseš nákup?“ „Pane doktore,“odvádí Honzík řeč jinam, „Tiborek si vzal v obchodě tatranku, strčil si ji do kapsy, a maminka se zlobila.  Musili jsme ji jít vrátit.“

Lékař s povzdechem končí vyšetření a než napíše výsledek vyšetření do počítače, půjčuje chlapcům míč, aby se nenudili. „Ten míč ne,“ děsí se paní Janoušková. „Jen je nechte, ať se pobaví,“ na to lékař. 

Kluci se nenechali pobízet, balon létal sem a tam – až najednou bác – přistál psychiatrovi přímo na nose... Byl jim okamžitě odebrán a Honzíkova diagnóza  vypadala takto: „Váš syn Honzík, je maminko, naprosto pořádku, to tu mívám často jiné případy k řešení… Zdá se mi ovšem, že aktivita obou vašich dětí není dostatečně využita. Namísto vysedávání  u pohádek v televizi, a střílacích her u počítače,  jim doporučuji více  pohybu venku v přírodě.“ „Buďte zdrávi, hoši, a poslouchejte rodiče.“ Ale to již byli všichní ve dveřích...

A tož tak neslavně dopadlo psychiatrické vyšetření sousedovic Honzíka...