Tak nám ten předvánoční čas pěkně začal. Sehnala jsem konečně oříšky na cukroví, s velkým úspěchem minulý týden připravila vynikající vaječný likér a už se nemohla dočkat pátku, až začne to velké pečení a byt nám konečně krásně provoní nějaký ten plech spáleného cukroví.
Přišel pátek.
Byt vypadá jak kůlnička na dříví, protože to co uklidím, děti opět vytahají, když se je snažím zabavit čímkoliv, u ničeho nevydrží, takže jen toužebně očima posunuji čas na hodinách, aby už konečně dorazil tatínek z práce a já předala štafetu.
Odpoledne je trošku klidnější a já kmitám v kuchyni mezi linkou, domácí pekárnou, ve které se už pěkně mísí druhé těsto a sporákem, kde bublá plný hrnec směsi na kokosové pusinky. Holky sedí v židličkách a kupodivu nezlobí, junior má plné ruce práce se stavebnicí a miláček nejspíš kmitá mezi regály, aby nakoupil vše, co jsem stihla sepsat na malý papírek.
Promíchávám směs na kokosky. Ouha mám málo kokosu, mrknu na hodinky a je mi jasné, že má drahá polovice už je na cestě zpět z obchodu, volat mu nemá smysl, nevadí jsem chytrá holka a poradím si, do směsi přimíchávám rozemleté ořechy. Konzistence není sice obvyklá, ale však ono to nějak dopadne. Odstavuji hrnec, nechávám směs vystydnout a vrhám se na děti, abych je dala spát, pokud možno všechny tři.
Klídek, pohoda, trouba se nahřívá, piju kafe, miláček sedí naproti u stolu, na kterém se snažím dělat malé hroudičky kokosovo-oříškové hmoty a junior v pyžamu místo spaní pendluje sem, tam.
Vyndávám první plech z trouby, na němž se vyjímají nádherné asi milimetr vysoké rozplizlé placky, tváříce se jako kokosové hrudky. Začínám se cítit poněkud vztekle. Přimíchávám do těsta zbytek ořechů, abych o tři hodiny později při posledním dopečeném plechu zjistila, že naprosto zbytečný pokus, co se vzhledu týká. Má drahá půle mě uklidňuje, že chuťově jsou vynikající. No tak to mě fakt uklidnil, hlavně že se to dá žrát.
Zbylá těsta nechávám v lednici, jelikož ani těsto na vanilkové rohlíčky není letos nějak ono a jdu se raději odreagovat k televizi, uznávajíc, že vzteklá toho stejně víc zkazím, než vytvořím, nechávám zbytek pečení na sobotu.
Sobota ráno.
První začnu dělat perníčky, naštěstí, ty se totiž nad očekávání povedly. Mezi námi, ono na nich totiž není co zkazit. Zaměstnávám tak dokonale juniora na celé dopoledne, protože po vzoru maminky se svým malým tvořítkem na cukroví kouzlí na těstu nádherné obrazce. Těsto je sice všude, ale ten šťastný výraz ve svítících očích stojí za to. Jako druhé přichází na řadu rohlíčky. No to se dalo čekat, kdybych se rozkrájela, tak z nich nudli nevyválím, později zjišťuji, že jsem to poněkud přehnala s dávkou ořechů a tak je na zkoušku cpu do formiček, zda se upečou alespoň tak. Sláva, vypadají dokonce líp, než moje slavné kokosky a žrát se to dá taky!
Zbytek víkendu už nehodlám nic zkazit, takže zbytek cukroví přesouvám až na pondělní ráno.
V pondělí ráno vyhazuji dva litry udělaného zkyslého vaječňáku, který jsem z nepochopitelného důvodu nedala do lednice, nachystám si plechy, beru olej na vymazání, ten mi klouže z ruky a následně se rozlévá dílem po kuchyni a dílem po mě. Nadávám jak špaček, beru těsto, házím do koše a o cukroví nechci ani slyšet.
Tímto vyhlašuji stávku vánočním přípravám a na příští rok včas vyhledám volný termín na horách, kam odjedu jen s igelitkou dárků, nacpu je pod připravený personálem nazdobený stromek , pochutnám si na štědrovečerní večeři, kterou mi nacpou až pod nos, sem tam uzobnu vánočního cukroví, co určitě nebude připálený a pak ještě jako bonus vyválím děti ve sněhu.
