Tak jsem si tak ráno řekla, že už nastala ta chvíle, kdy bych Vám, moji milí čtenáři, ráda napsala pár slov
Momentíček, jen co uklidním ten řev, co se ke mně blíží.
„Eliško ty si zase sebrala Míše pití, vrat jí ho“
„Ne“
„Eliško, dej Míše její pití“
„NE!“
„Elinko, dej Míše její flašku“
„NE, NE, NE, NEEEEE!“
„A už mě kurnik nerozčiluj a okamžitě dej Míše zprátky flašku!“
„NA!“
Kdeže jsem to přestala? Jo už vím, takže pár slov….
„Mamíííííííí, já mám hlad“
„A copak by sis dal broučku, chceš namazat rohlík“
„Nechci, chci jogurt“
Zvedám se od stolu, dávám otevřený jogurt juniorovi na stůl, vedle lžičku, mizím zpět k počítači.
„Eště brindááááák“ řve na mě z kuchyně.
Zvedám se, dávám mu bryndák, sedám zpět, tak snad budu mít chvilku klidu, rychle zpět k tomu co jsem začala psát.
„A taky pití si zapomněla!“
Taky už chápete, proč některé zvířecí matky požírají své mladé?
Jsem zase zpět a pouštím se do psaní….
„AUU“
Právě jsem dostala autíčkem do kolene. Míša má radost, zásah se povedl napoprvé, ještě repete. Beru jí autíčko, hrozím prstem a odpovědí je mi její řev. Sedám k nim na zem, podávám kostky, zabavuju je a motivuju na společnou hru. Zkoušíme i kolo, kolo mlýnský.
........hurááá, chvilka klidu.
Tedy abych se vůbec dostala k tomu, co jsem začala….
„Na, tadýýýý, ééééééééééééé“ podává mi Míša tatínkovu vyřazenou pracovní pokrývku hlavy popisovanou jako „dekl na haj*l“ (kdo viděl někdy kompletní uniformu netřeba popisovat) s jasným příkazem pokusit se „obléct“ na hlavu. Přijde ještě asi tak devadesátkrát. Ještěže jdou za chvilku na dopolední hají do postýlky (už píšu jak magor) a já snad konečně napíšu to co jsem chtěla, než to komplet zapomenu.
Ufffff, satani leží v postýlkách (teda holky, aby nedošlo k mýlce), junior přestal korzovat s příkazy a komentáři „mám hlad, mám žízeň, chci se pomazlit, už budu hodnej, mám tě moc rád“ a zalezl do pokojíčku, kde se věnuje určitě nějaké zajímavé činnosti, kterou raději nekontroluju (jak tam vlezu už tam nevydrží).
Konečně…mohu pokračovat…moji milí čtenáři..ráda bych …
„Ach, ach, ech, och, jojojojojojojojojojoooooooooooooooooooooooo“.
Padá na mě strop, sousedi nad námi se vzbudili (to má tak někdo štěstí v půl jedenáctý), vydávané jasně formulované zvuky mě nenechávají na pochybách čímpak že to ten jejich den dnes začíná a tady se fakt nedá tvořit…takže moji milí čtenáři, jenom velice stručně:
přeji Vám všem krásné a klidné Vánoce!!!
