Spor o sirotky je jako hilsneriáda

V celé debatě o přijetí syrských dětí z řeckých táborů jde o něco víc než o pomoci těm dětem samotným. Pochopitelně, každé dítě, kterému dokážeme pomoci, v ČR i v Řecku a kdekoli, je investice do budoucnosti lidstva a planety.

Povaha diskuse, která se v české společnosti o tomto tématu vede již rok a půl, ale naznačuje, že zde probíhá jakýsi boj o duši národa.

Připomíná to kauzu „hilsneriáda“ z roku 1899. Tehdy osamocený TGM stal proti národu, který pod vlivem tehdejších fake news o židech v nich viděl nebezpečí a byl schopen paušálních odsouzení. Podobně i dnes vidí Češi ve všech uprchlících skutečné či potenciální teroristy, nebo přinejmenším kriminálníky.

Masaryk tehdy proti obecnému pomýlení a nenávisti argumentoval fakty, věcně, ale byl motivován zejména humanisticky, tj. že je třeba pomoci člověku, který čelí lžím a falešným obviněním. Nicméně v této době nebyl český národ ve svém antisemitismu v Evropě nijak výjimečný, viz Dreyfusova aféra ve Francii apod. Nyní je situace odlišná. Oproti západní Evropě je v tuzemsku a našem regionu kontrast v myšlení hluboký. Kdykoli nějakému Francouzi či Němci (pokud to tedy nejsou příznivci Front national nebo Alternativy pro Německo) vysvětluji, za co velká část českého národa europoslankyni Michaelu Šojdrovou nenávidí, zpravidla nevěřícně kroutí hlavou.

Asi bychom se už nadobro měli zbavit té železné opony i v našich myslích.