Těžko přehlédnout blahodárný
vliv českého předsednictví na české politiky. Tedy především ty, kteří jsou do
něj zapojeni, tj. premiér a ministři, kteří předsedají různým formacím. Předsednictví
je přesně tím momentem a tou příležitostí, kdy můžeme pochopit, o čem Evropská
unie vlastně je. Že to není jen spolek zlých Němců podporovaných byrokraty
v Bruselu. Že to nejsou jen „oni“, ti cizí, ale že EU jsme také my, že ji (spolu)vytváříme
a neseme za ni odpovědnost. Že EU není nějaký nepřítel Čechů, ale nejlepší
způsob, jak efektivně hájit české zájmy.
Čeští ministři v čele s kdysi hrubým Topolánkem se v čele EU učí hledání konsensu a respektu k jiným názorům. Realita, kterou díky předsednictví okusili, začíná popírat jejich dosavadní představy, že na jedné straně barikády stojí konformní a monotónní eurohujeři či ekologové a na druhé straně Václav Klaus coby jediný nositel alternativních vizí. Najednou vidí, že EU není monolitickým názorovým blokem, který celý tahá za jeden provaz, aby nám uškodil nebo se navážel do našeho prezidenta, nýbrž že je plná různých zájmů, názorů a postojů, se kterými se dá pracovat. Také již chápou, že jsme se až doposud z EU a jejích hlavních debatních proudů zbytečně vydělovali svým negativismem, čímž jsme ale nejvíce škodili sami sobě, protože jsme přicházeli o vliv. Už ví, že prává česká hrdost není o tom, dát Němcům ťafku přes Benešovy dekrety, ale spočívá na naší schopnosti něčeho v Evropě dosáhnout a získat ostatní pro svůj postoj.
Škoda jen, že se tato kultivace Evropou týká jen členů vlády. Na Hrad a do Lidového domu zatím nedosáhla a bohužel jen tak nedosáhne, neboť další naše předsednictví je tu nejdřív za 14 let.
