Kdybychom parafrázovali Jimmyho Cartera a jeho výrok o SSSR v důsledku invaze do Afghánistánu, tak o Číně jsme se toho za poslední měsíce dozvěděli více, než za desítky let před tím.
Epidemie COVID-19 nám dala nahlédnout do kuchyně Komunistické strany Číny a odhalila slabé i silné stránky režimu.
K těm slabým nepochybně patřila počáteční neschopnost se vypořádat se situací, jež vyžadovala svobodný tok informací uvnitř Číny i do zahraničí. Nutnost šíření informací o novém viru narazila na čínský reflex v podobě cenzury a utajování. Zpočátku se opravdu režim otřásl v základech a hrozilo, že by koronovirová katastrofa mohla přivodit ztrátu „mandátu nebes“ vládnoucí rudé dynastie.
Čínská diplomatická a informační ofenzíva v druhé fázi pandemie ale ukazuje na tu silnější stránku režimu, který prokázal schopnost se zmobilizovat a ještě své narativy úspěšně prodávat doma i ve světě.
Čína vychází z této krize bezpochyby posílena. COVID-19 není dle většinového mínění mezinárodního společenství čínským virem uniklým z laboratoře, ale celosvětovým problémem, který Čína pomáhá řešit. Světová zdravotnická organizace hraje Číně maximálně do karet, mj. i tím, že nadále blokuje účast Tchaj-wanu s odvoláním na diplomatické hry o uznávání Číny z počátku 70. let.
Musíme se adaptovat na novou realitu. Komunistická strana Číny má nyní vedení, které na svých postech bude ještě dlouho a své zájmy ve světě i doma (např. vůči Hongkongu) bude prosazovat s čím dál větší asertivitou a tvrdostí. Mnoho odborníků již hovoří o nové studené válce mezi Západem a Čínou. Podobně jako v případě studené války ve 20. století se i nyní bude jednat o souboj systémů. Západ i Čína se budou snažit přesvědčovat různé země světa, že ten jejich politicko-ekonomický systém je lepší. Nutno říci, že Čína v tomto úsilí slaví celkem úspěchy - na její argumenty o čínské cestě, podpořené penězi, slyší mnohé země v Asii, Africe, nebo i v Evropě, např. v Srbsku, Maďarsku či Česku. Četná neohrabaná vyjádření „vůdce svobodného světa“ Donalda Trumpa bohužel image Západu ještě podkopávají.
Čína je v mnohém natolik jiná, že „teprve když hledíme na Čínu, můžeme si přesněji uvědomit svou vlastní identitu“ (Robert Laffont, 1991). Studená válka s Čínou může být ale i příležitostí semknout se kolem západních hodnot a přestat s naivitou, kterou vůči Číně vykazujeme. Musíme více kontrolovat čínské investice, méně záviset na dovozu z Číny a více potírat čínské dezinformace nově šířené i v euro-americkém mediálním prostoru. Studená válka s Čínou nebude tolik o proxy válkách jako ta se Sověty. O to víc to bude souboj peněz a především idejí, jež jsou zbraněmi 21. století.
