Uspořené emise EU smaže Čína za čtrnáct dní

Právě ukončená mezinárodní klimatická jednání v mexickém Cancúnu brzy odhalí další krutou pravdu. Pokud se konečně nepodaří dojednat opravdu globální dohodu, nikdo již podobná klimatická jednání nebude brát vážně.

Uspořené emise EU smaže Čína za čtrnáct dní
Právě probíhající mezinárodní klimatická jednání v mexickém Cancúnu brzy odhalí další krutou pravdu. Pokud se nepodaří dojednat opravdu globální dohodu, nikdo již podobná klimatická jednání nebude brát vážně.
Kjótský protokol je z dnešního pohledu zastaralá smlouva postihující pouze třetinu stávajících emisí. Závazek, ke kterému se Evropská Unie upsala, se jí nejspíš podaří splnit. Odhady EEA (Evropské agentury pro životní prostředí) ukázaly, že emise sedmadvacítky se v roce 2009 dostaly o 17,3 % pod úroveň situace v roce 1990. Předpovědi proto již nyní ukazují, že EU bude schopna splnit svůj vlastní cíl, tj snížit objem emisí do roku 2020 o 20 % oproti roku 1990. Také proto se již ozývají ambiciózní návrhy, zejména ze strany komisařky pro otázky klimatu Connie Hedegaard, které volají po navýšení závazku o dalších 10 % procent. Bohužel však mnozí opomíjejí skutečnost, že v letech 2008 a 2009 došlo k hospodářské recesi, která právě může stát za poklesem velkého množství emisí, a plánují uvázat evropskému průmyslu další kouli k noze. Nehledě na to, že mezi jednotlivými státy EU existuje různý potenciál ke snížení emisí a de-facto by to pro mnohé znamenalo vystěhování průmyslu jinam.
Překvapivě rozumněji se k této záležitosti staví země střední a východní Evropy spolu s Itálií, které naléhají na to, aby podobný závazek přijali i největší znečišťovatelé planety, tedy USA a země BRICu (Brazílie, Rusko, Indie, Čína). Současná dohoda totiž postihuje jen zanedbatelný objem emisí. Jasně se o této skutečnosti vyjádřil Fatih Birol, hlavní ekonom IEA (Mezinárodní energetické agentury), podle jeho slov smaže 10% snížení emisí ze strany EU pouhá dvoutýdenní čínská produkce. Z toho je patrné, jak nepatrný vliv má EU při stále rostoucím objemu čínských i amerických emisí. V současnosti EU zodpovídá za 14 % emisí. USA s Čínou téměř za polovinu světových emisí. Do roku 2020 má Čína již produkovat 30 % světových emisí.
Emisní závazky EU jsou jen součást velmi populistické politiky, které bohužel podléhá už i průmysl a energetika. Celkový dopad na světové emise je přitom marginální. Do roku 2035 vroste energetická náročnost Číny o 75 % a připadne na ni 22 % celkové energetické poptávky. Svou energetickou spotřebu zdvojnásobí také USA nebo Indie. A zatímco Evropa svazuje průmysl a energetiku stále náročnějšími závazky, Čína do roku 2035 plánuje zprovoznit nové uhelné elektrárny o celkovém výkonu 600 gigawattů. To odpovídá zhruba současnému celkovému výkonu EU, USA a Japonska.
Bez globální dohody nemají žádné další klimatické závazky smysl. Pouze EU zbavují konkurenceschopnosti a přestavují reálnou hrozbu pro její hospodářství. Věřím proto, že si EU z Cancúnu nepřiveze žádnou další kouli u nohy. Již dlouhou dobu totiž zastávám postoj k ekologii, který nazývám 3P (pozitivní, přínosná a pravicová). Věřím, že ekologie má jít ruku v ruce s ekonomikou.

Kjótský protokol je z dnešního pohledu zastaralá smlouva postihující pouze třetinu stávajících emisí. Závazek, ke kterému se Evropská Unie upsala, se jí nejspíš podaří splnit. Odhady EEA (Evropské agentury pro životní prostředí) ukázaly, že emise sedmadvacítky se v roce 2009 dostaly o 17,3 % pod úroveň situace v roce 1990. Předpovědi proto již nyní ukazují, že EU bude schopna splnit svůj vlastní cíl, tj snížit objem emisí do roku 2020 o 20 % oproti roku 1990. Také proto se již ozývají ambiciózní návrhy, zejména ze strany komisařky pro otázky klimatu Connie Hedegaard, které volají po navýšení závazku o dalších 10 % procent. Bohužel však mnozí opomíjejí skutečnost, že v letech 2008 a 2009 došlo k hospodářské recesi, která právě může stát za poklesem velkého množství emisí, a plánují uvázat evropskému průmyslu další kouli k noze. Nehledě na to, že mezi jednotlivými státy EU existuje různý potenciál ke snížení emisí a de-facto by to pro mnohé znamenalo vystěhování průmyslu jinam.

Překvapivě rozumněji se k této záležitosti staví země střední a východní Evropy spolu s Itálií, které naléhají na to, aby podobný závazek přijali i největší znečišťovatelé planety, tedy USA a země BRICu (Brazílie, Rusko, Indie, Čína). Současná dohoda totiž postihuje jen zanedbatelný objem emisí. Jasně se o této skutečnosti vyjádřil Fatih Birol, hlavní ekonom IEA (Mezinárodní energetické agentury), podle jeho slov smaže 10% snížení emisí ze strany EU pouhá dvoutýdenní čínská produkce. Z toho je patrné, jak nepatrný vliv má EU při stále rostoucím objemu čínských i amerických emisí. V současnosti EU zodpovídá za 14 % emisí. USA s Čínou téměř za polovinu světových emisí. Do roku 2020 má Čína již produkovat 30 % světových emisí.

Emisní závazky EU jsou jen součást velmi populistické politiky, které bohužel podléhá už i průmysl a energetika. Celkový dopad na světové emise je přitom marginální. Do roku 2035 vroste energetická náročnost Číny o 75 % a připadne na ni 22 % celkové energetické poptávky. Svou energetickou spotřebu zdvojnásobí také USA nebo Indie. A zatímco Evropa svazuje průmysl a energetiku stále náročnějšími závazky, Čína do roku 2035 plánuje zprovoznit nové uhelné elektrárny o celkovém výkonu 600 gigawattů. To odpovídá zhruba současnému celkovému výkonu EU, USA a Japonska.

Bez globální dohody nemají žádné další klimatické závazky smysl. Pouze EU zbavují konkurenceschopnosti a přestavují reálnou hrozbu pro její hospodářství. Věřím proto, že si EU z Cancúnu nepřivezla žádnou další kouli u nohy. Již dlouhou dobu totiž zastávám postoj k ekologii, který nazývám 3P (pozitivní, přínosná a pravicová). Věřím, že ekologie má jít ruku v ruce s ekonomikou.