Geneticky modifikované potraviny jsou v EU neslušné slovo

Není mnoho témat, které by v Evropě vzbuzovaly tolik protichůdných názorů, jako klonování, jaderná energie či geneticky modifikované potraviny (GMO). A zatímco u klonování panuje takřka jednotný názor unijních institucí (přestože konec března ukázal, že ani tříleté tahanice o novou podobu legislativy o zákazu klonování zvířat pro potravinářské účely nedokázaly zajistit společnou řeč mezi radou EU a EP a tzn, že v této otázce se stále pojede podle zastaralé legislativy z roku 1997), u jaderné energie a GMO se členské státy EU striktně dělí mezi podporovatele a bezvýhradně odmítající.

Když nyní EK zveřejnila zprávu o socioekonomických aspektech pěstování GMO v Evropě, a to na základě výzvy rady pro životní prostředí, splnila sice svůj závazek z roku 2008, ale v podstatě do diskuze ničím nepřispěla. Příliš obecné závěry zprávy tak přímo souvisí s typickým nevyhraněným přešlapováním EU v některých zásadních otázkách, tentokrát v GMO.

Nedůvěra Evropy vůči GMO je ve světovém měřítku již legendární. Stojí za ní především veřejnost ovlivněná kampaněmi zelených aktivistů, kteří v případě GMO poukazují na možná rizika, avšak bez relevantních důkazů. Evropa si tak sama v rozporu s celosvětovým trendem vytváří umělé bariéry a stává se osamoceným pěšákem na mezinárodním bojišti. Je ale paradoxní, že na místo toho, aby to vedlo k pocitu, že jsme v tom sami – cítíme se dobře, že jdeme správným směrem a hlavně jako jediní široko daleko. Plocha, na které v Evropě, respektive hlavně ve Španělsku, pěstujeme GMO je spíše raritní a nesnese žádné srovnání s jinými vyspělými státy světa. Co je důležitější, každoročně klesá. Například v Česku loni dle ISAAA klesla plocha určená k pěstování GMO ve srovnání s rokem 2009 o 27,8 % na 4 680 hektarů (pro srovnání USA 66,8 mil hektarů) v celé EU pak o 13 %.

Nemůžeme tedy očekávat, že z takového prostředí vzejdou dostatečné a hodnověrné údaje pro závěry zprávy, kterou předložila EK. To bychom se museli o data obrátit jinam, například na USA, kteří pěstují GMO již od roku 1996 a modifikované odrůdy zde zajišťují 92 % sklizně sóji, 86 % bavlny, 80 % kukuřice a 50 % cukrovky.
Bezradnost EU v otázkách GMO asi nejlépe dokládá snaha Bruselu vrátit rozhodovací pravomoc zpět do rukou jednotlivých členských států. To by ale ve výsledku vedlo zcela jistě k dvojitému vnitřnímu trhu mezi státy podporujícími GMO a ostatními, a problémy se dají očekávat i na poli WTO.

Osobně jsem přesvědčen, že pokud ve světě něco funguje, zcela jistě tě to stojí i za naši pozornost. Důsledná kontrola GMO a další vědecký výzkum může být pro Evropu jedině přínosem. A to nejen ekonomickým, ale rovněž ekologickým. Vždyť Evropa a ekologové neustále volají po menším používání herbicidů, pesticidů a jiných chemikáliích a pěstování GMO může být právě tím vhodným řešením. Mimo to, dle závěrů zprávy americké National Research Council, největší přínos geneticky modifikovaných plodin životnímu prostředí je překvapivě i v omezení orby. To sebou nese omezení eroze a tím redukci postřiků a hnojiv do povrchových vod.

Uvědomme si, že s genetikou si člověk pohrává a ovlivňuje ji už několik tisíc let, od té doby, co žije jako zemědělec. Pro svou potřebu vybírá rostliny a živočichy, kteří nejlépe splní jeho požadavky. Cíleně je šlechtí, tedy geneticky modifikuje k obrazu svému. Je proto vhodné zahodit předsudky vůči GMO a dát šanci konstruktivní diskuzi. V opačném případě by se to v budoucnu EU nemuselo vyplatit.