Souboj civilizací

Čím dál tím častěji se objevují nejrůznější varování před rozpínavostí islamistických skupin. Mnohá z nich se vezou na populární vlně odmítání multikulturalismu, ale též xenofobie a snad i rasismu. Jsou však tato varování důvodná? Popisují možné směřování společenského, ale i politického a kulturního vývoje Evropy?

Osobně se domnívám, že ano. Bez ohledu na to, zda souhlasím s myšlenkami možnosti existence multikulturní společnosti, bez ohledu na to, zda se někdy mohou v mých slovech objevit myšlenky vlastní xenofobním a rasistickým křiklounům, musím s jádrem podobných varování souhlasit.

Již v historii se mnohokrát prokázalo, že civilizace, která opouští své kořeny, své duchovní hodnoty, na nichž je postavená, ty hodnoty, které v době největšího rozmachu byly považovány za základní stavební kámen té které civilizace, a začala je nahrazovat hodnotami spíše pomíjivými, jakými jsou přeplněná břicha a život v luxusu, tvorba nových hodnot jako protipól hodnot, které vyznávali předkové, že taková civilizace je na pokraji rozvrácení kulturou jinou. Velmi zjednodušeně lze říci, že podobně padla civilizace starověkého Egypta, která opustila své tradiční hodnoty a začala se příliš snažit podobat Římu, a tak jím byla v podstatě pohlcena. Ale ani světovládný Řím (jak jej sami římští občané v prvních stoletích titulovali) nebyl proti tomu imunní a tak i nájezdy barbarských kmenů dokázaly Řím nejprve rozdělit a pak i způsobit zánik a rozpad obou nově vzniklých říší. Co na tom, že Svatá říše římská papírově existovala ještě přes tisíc let, ale to již byla úplně jiná kapitola. Rozhodně nešlo o Řím s antickými ideály a hodnotami.

I my se k podobnému rozvrácení blížíme. Evropskou civilizaci, o které sami pyšně tvrdíme, že dala světu mnoho dobrého, při čemž nějak opomíjíme to špatné, čeká s vysokou pravděpodobností osud podobný. Přestali jsme totiž vnímat obecné lidství, obecnou slušnost, sounáležitost, ale dobrovolně jsme se vzdálili i duchovním hodnotám, které tvořily základ této civilizace. Těmi základy, ať se to komu líbí, nebo ne, jsou hodnoty křesťanské. Hodnoty, které spoluvytvářely evropskou civilizaci více než patnáct století. Uvědomme si totiž, že ony lidské svobody, dnes tolikrát zmiňované a tolik glorifikované, pocházejí z křesťanství. Základní práva, právo na život, právo nedotknutelnosti člověka, právo nedotknutelnosti majetku, ale i právo svobodného vyjadřování, to vše najdeme v křesťanském desateru.

Ach ano, dokáži si představit oponentury ohledně práva na svobodu projevu a jejich konfrontaci s tím, co má křesťanství za sebou, s inkvizicí, s násilným umlčováním jiných názorů a myšlenek. Je to do jisté míry legitimní názor, ale uvědomme si, že mezi tím i křesťanství prošlo vývojem a dnes se již dávno neupaluje, ani násilně neumlčuje. Tedy aspoň ne programově, a když, jsou to excesy jednotlivců. Krom toho, skutečně najdeme i toto právo v desateru zakódované. „Nepromluvíš křivého svědectví k bližnímu svému.“ To nám dává přeci právo hovořit, aniž bychom toto porušili, pokud tím nenarušíme osobnostní integritu druhého. A to je přeci v tomto obecném právu svobodně se vyjadřovat zanesené. Máme toto právo, pokud tím nenarušíme práva jiných. I z tohoto důvodu si troufám říci, že i ona svoboda projevu a názoru, je v desateru obsažena. Ano, existují i přikázání, které by někdo mohl do příkrého rozporu s obecnými lidskými právy dát. Ale pokud budeme uplatňovat desatero v těch bodech, které se týkají obecných hodnot, které vyznávají věřící i „nevěřící“ (úmyslně dávám slovo nevěřící do uvozovek, vnímavý čtenář snadno pochopí, že nejde o opovrhování, ale souhrn pro všechny, kdo jsou bez vyznání, kdo jsou agnostici, ateisté a podobně), tedy bez prvních dvou přikázání, pak skutečně toto desatero, tedy vlastně osmero, kopíruje lidská práva a obecné svobody, tedy to, čeho si na naší západní civilizaci ceníme asi nejvíce.

Nositelem těchto myšlenek je křesťanství a potažmo křesťanské církve. Bez ohledu na to, zda a nakolik mají někdy vrcholní představitelé církví „máslo na hlavě“, je nutné si přiznat, že ona často kritizovaná konzervativnost řady církví, nejčastěji pak církve římskokatolické, je pro uchovávání těchto základních hodnot nezbytná.

Pokud je někdo nositelem základních principů, ze kterých vzešla západní civilizace, jsou to právě křesťanské církve. To, že mnozí proti církvím útočí, ne jen kritizují, ale útočí, útočí na základě skutečných či domnělých snah té které církve o ovládání čehosi, tím útočí na samu podstatu hodnot nás všech. Ano, je legitimní poukazovat na zlo, které se i v církvích vyskytuje. Dokonce je to nutné a chvályhodné. Církve mají být morálními autoritami, proto by samy měly základní morální kodex dodržovat. Nezapomínejme však též na to, že církev, to není jenom biskup, papež, patriarcha či jiný duchovní, církev, to je především lid. Lid věřící, trošku archaicky bych řekl, zbožný lid. A všichni, kdo církev tvoří, jsou lidé. Někteří dobří, někteří špatní. Lidé chybující, ale i tak lidé, kteří, vědí, že pro své spasení musí dodržovat určitá základní pravidla, obsažená právě v onom desateru.

Pokud se máme ubránit islamizaci Evropy, pokoření západní civilizace a kultury, musíme se o něco více přimknout k tomu, z čeho naše civilizace vyšla. K pravidlům, která postupně opouštíme. Netvrdím, že islámský svět není zaměřen na majetek. Je. A to zcela nepochybně, ale v lidech stále přetrvává i ono duchovno. Byť je to z našeho pohledu spíše fanatismus, lze v tom onu duchovní podstatu stále naleznout. Ne tak u nás. My už jsme odvykli tomu, že existují lidé bohatí a chudí (tím netvrdím, že je to dobře a správně, ale jen tvrdím, že to je). Místo toho se uměle snažíme ze všech dělat lidi bohaté, nebo lépe řečeno, je nám to vsugerováváno, že to je to důležité. Materiální bohatství. Místo Boha máme peníze, místo víry máme nové televizory, místo vlastního rozjímání o sobě máme hry, zábavy, automaty na všechno, včetně automatů na chudobu. Vztah člověka k člověku jsme nahradili vztahem ke hmotným statkům. Kam se v naší civilizaci třeba podělo ono „Cti otce svého a matku svou, bys dlouho živ byl“? A můžeme se divit, že to nově přicházející generace ani neznají? Vždyť pro naprosté zaneprázdnění sami sebou, svými starostmi, ale především svou honbou za pohodlnějším a blahobytnějším životem, nemáme ani čas to potomkům předávat. Ale pak se nebudeme ani moci divit, že se jednoho krásného dne může stát, že nás prostě děti šoupnou někam do ústavu pro přestárlé, kam za námi přijdou v tom lepším případě jednou měsíčně, když je penze, v tom horším případě vůbec, protože si nějak vymohou, aby ta část naší penze, která nebude pro přežití nezbytně nutná, šla s našim souhlasem rovnou na jejich konto. Maluji čerta na zeď? Ale kdeže. Copak už dnes nevidíme, jak vnuk je schopen sáhnout babičce, či dědovi na život pro pár korun z jejich důchodu?

Hledáme lepší život. Ale je skutečně tím lepším životem to, že budeme mít všichni stejně? Že opustíme sami sebe, abychom dosáhli blahobytu? A nejsou tyto věci těmi pomíjivými, které může zub času, živelná pohroma, cizí zásah poničit, či úplně zlikvidovat? Jsou ovšem věci, které pomíjivé nejsou. Tím jsou ideály, myšlenky, prostě věci neviditelné zrakem. Ale můžeme je vidět srdcem. To, co cítíme, to nám nikdo nevezme. To, v co věříme, to je ten základ západní civilizace. Ale my tyto hodnoty postupně směňujeme za nový dům s bazénem, nové auto, lepší a exotičtější dovolenou, večeři v luxusní restauraci. Při tom to, co potřebujeme k životu je uvnitř nás. Potřebujeme především jeden druhého. Potřebujeme mít kde složit hlavu, netrpět hlady, mít něco na sebe, nezmrznout, když uhodí mrazy. Téměř vše ostatní v materiálnu je jen nadstavbou, která může činit život pohodlnější, ale nikoli lepší a kvalitnější, protože za tuto nadstavu mnohdy platíme tím nejcennějším, co máme. Sami sebou, rodinou, přátelstvím, láskou, zdravím ….

Ztrácíme sami sebe, ztrácíme své ideály, ztrácíme své kořeny. To je to nebezpečí, které na nás číhá, které může odstartovat nezadržitelný pád naší civilizace a její nahrazení kulturou, která své duchovní kořeny neopustila. To je ono nebezpečí islamizace Evropy. Musíme se krom jiného oprostit i od pseudohumanismu, kterým nás mnozí zastánci multikulturalismu častují a vnucují nám jej. Není to však už svoboda nad rámec obecných a přirozených lidských svobod? Je možné, abychom tuto svobodu nadřazovali svobodám dalším? A je to ještě svoboda, když porušuje svobodu jinou? Krom svobod totiž máme i povinnosti. To ale zastánci multikulturalismu občas poněkud přehlížejí. Jendou z těch povinností totiž je i respektování svobod druhého. Pokud ti, kteří usilují o prolnutí křesťanské Evropy s islámskými hodnotami, nerespektují ale přirozenou svobodu člověka na svobodu a ignorují snahy mnohých islamistů o vnucování jejich kultury a transplantaci jejich hodnot do našeho hodnotového žebříčku, máme nejen právo, ale i povinnost se bránit proti podobným snahám o dorozvrácení západního světa. Nejhorší je na tom fakt, že tyto snahy, toto multikulturní sociální inženýrství vychází z překroucení našich hodnot a z vyvedení až do absurdních forem a nadřazení některých z nich ostatním. Pokud se nevrátíme k té vyváženosti hodnot, kterou jsme jako civilizace ctili jeden a půl tisíce let, pokud budeme sami tyto hodnoty rozvracet zevnitř, mnohdy malichernými spory a důvody podkopávat své vlastní kořeny, pokud budeme zpochybňovat ideály, na kterých tato civilizace stála a dosud ještě stojí, na kterých se po tisíc let dokázala úspěšně bránit vojenským útokům muslimských hord, pokud budeme i nadále odsuzovat křesťanství, které dalo onen základní kámen evropské civilizaci, pak nemáme šanci uspět. Islamisté dnes totiž bojují modernějšími zbraněmi. Bojují naší vlastní slabostí, bojují proti nám tím, že přes zastánce experimentů zneužívají výdobytků patnácti set let vývoje naší civilizace, aby je pak pošlapali a v podstatě nás vrátili zpět do období, kdy i křesťanská víra byla zneužívána tím nejhrubším způsobem proti lidem samotným.

Toto vítězství postupující islamizace a tím i zániku západní civilizace bude o to jednodušší, že i my sami totiž opouštíme kořeny, ze kterých jsme vzešli. A tak stejně jako strom, zbavený svých kořenů, jimiž do jeho kmene, větví i do posledního pupence pronikají životodárné látky, i my, postupně odřezáváni od proudu toho, co nás má posilovat, zmíráme. Ač jsme součástí jednoho stromu, nedokážeme se jako strom chovat, ba co víc, mnozí již na stromu začínáme parazitovat. A jako parazit i ničíme své vlastní kořeny, větve i listí.