Restituce, dr.Horáková, inflace a právníci z UK

aneb pokus o věcnou polemiku s panem Viktorem Verešem, blogerem neúnavně bojujícím proti církevním restitucím.

Předně si otevřeme slovník cizích slov a půjdeme se podívat na význam slova restituce. Ten nám říká, že restituce významově znamená obnovení, navrácení, uvedení do původního stavu či náhrada. Zatím se nebudu v této polemice významu slova restituce více věnovat, ale ještě se k tomu vrátíme.

Kolega bloger V. Vereš nejméně jednou operoval s argumentem, že dr. Milada Horáková byla pro konfiskaci církevního majetku. Ve svém článku „Dr. Horáková byla dokonce pro zabavení katolického majetku“ přímo píše, cituji: „Dr. Horáková dokonce pro zabavení katolického majetku pro kolaboraci!“ Ponechám stranou verbální útoky pana Vereše na adresu obhájců restitucí, které mají, a tady musím uznat, že částečně i mou vinou, reálný základ, protože opravdu řada diskutérů použila pro své oponenty označení komunista, a budu se věnovat věcné argumentaci.

Předně již sám název článku je mírně zavádějící, protože může evokovat pocit, že dr. Horáková snad požadovala rozsáhlé zabavování katolického majetku, ne-li přímo celého. Přestože tato formulace v článku nezaznívá, není tato moje úvaha zcela od věci. Podívejme se totiž na bohatost a krásu našeho rodného jazyka a porovnání dvou zdánlive podobných vět.

První věta nechť zní: Pan Novák souhlasí se znárodněním výrobních závodů. Druhá věta pak zní: Pan Novák souhlasí se znárodněním závodů nad 500 zaměstnanců. (prosím všechny nositele příjmení Novák o shovívavost, pan Novák je v tomto případě osobou imaginární a nemá základ v žádné žijící ani již zemřelé osobě) Obě věty jsou zdánlivě pravdivé. Pan Novák skutečně souhlasí se znárodněním výrobních závodů, jenže jen některých, těch, které zaměstnávají více než 500 lidí. Tedy z faktografického hlediska je první věta manipulativní a ne zcela odpovídající skutečnosti. Nejinak je tomu i s větou použitou v inkriminovaném článku. Myslím, že kdyby věta zněla: „Dr. Horáková byla pro zabavení majetku některých katolických řeholních řádů“, byla by formulace přesnější, i když ne zcela pravdivá. Protože uvedená interpelace se obrací proti snahám o navrácení nacisty zabaveného majetku Řádu německých rytířů. Signatáři této interpelace v ní hráli na, tehdy populární, vlnu protiněmeckého šovinismu. Vše německé bylo označováno za špatné, zrádné a to bez ohledu na jakékoliv historické souvislosti. Řád německých rytířů byl vnímán jako germanizační prvek na našem území, jako řád vlastizrádný a spolupracující s nacisty. Nebylo v prvních poválečných měsících snad žádné prohlášení, které by více odporovalo skutečnému stavu věci, než právě tato interpelace. Řád německých rytířů se nepodílel na rozbití Československa v roce 1938. Spíše naopak. Mnohé stavby pohraničního opevnění vznikaly (minimálně se souhlasem, ale myslím, že existují i doklady o aktivní spolupráci při budování opevnění) právě na pozemcích, které řádu patřily. Česká provincie řádu dobře vnímala pronásledování svých spolubratří v hitlerovském Německu a vnímala nebezpečí, které ji při napadení ČSR Německem hrozilo. Toto nebezpečí se po okupaci zbytku Československa naplnilo. Majetek řádu byl nejprve dán pod nucenou správu a později nacisty konfiskován. Majetkové ztráty však nebyly ničím proti lidským ztrátám. Příslušníci řehole, především její mužské větve, byli nacisty uvězněni, popraveni anebo zavražděni. Bližší informace k historii řádu lze nalézt kupříkladu na portálu wikipedia.org, kde se také mj. dočteme, že řád již od první poloviny 19. století fungoval čistě jako hospitální řád. O nějaké germanizaci pak nemohla být ani řeč. Po druhé světové válce pak začaly být snahy o vyjmutí právě Řádu z platnosti Benešových dekretů, proti čemuž právě signatáři oné interpelace protestovali. O jejich vnitřních pohnutkách k tomuto činu lze jen spekulovat a tak toto nechávám na uvážení laskavého čtenáře.

Dovolte mi nyní malou odbočku. Vím, že to schytám, ale nemohu se ubránit jednomu dojmu. Benešovy dekrety, tolikrát omílané, tolikrát vzývané a tolikrát používané jako neochvějná záštita nemají, podle mého laického názoru, právní základ ani v mezinárodním právu. Domnívám se, že šlo spíše o projev zvůle jednoho z „vítězů“ (úmyslně dávám slovo vítěz do uvozovek, protože naše země byla pod německou okupací a aktivně se na odboji podílela jen nepatrná část veřejnosti, zbytek ze strachu či pomyslných výhod raději mlčel – to není výčitka ani odsudek, nevím, jak bych se v takové době zachoval já sám) a ani naše vojenská pomoc, byť nebyla úplně bezvýznamná, nebyla, i vzhledem k tomu, že na našem území se bojovalo v Evropě prakticky nejpozději a jen několi málo dní, nás nemůže pasovat do role vítězných mocností. My jsme byli prakticky pouze osvobozeni. Zvůle v té době snad i pochopitelné, ale stále jen zvůle. Přesto respektuji, že jsou dosud nedílnou součástí našeho právního systému a nemyslím si ani, že by jejich případné zrušení mohlo přinést něco dobrého. Spíše by to mohlo přinést novou vlnu křivd, nepravostí a snad i bezpráví. Osobně bych byl velice rád, aby již konečně bylo možné udělat za touto smutnou, krutou částí naší historie tlustou oddělující čáru, čáru, kterou budeme všichni společně vnímat jako hranici, kam se již nikdy nesmíme dostat.

A k Řádu německých rytířů již jen krátkou osobní noticku. Jejich majetek by nejspíše neměl být zařazen do působnosti chystaného zákona, již jen proto, aby nebylo případné vyjmutí tohoto majetku z působnosti Benešových dekretů vnímáno jako politický akt nějaké úlitby politiků církvím. Myslím, že by v tomto případě měl proběhnout regulérní soudní proces, na jehož konci bude nezpochybnitelné právní stanovisko ano, nebo ne. I když osobně si myslím, že se poválečné Československo k tomuto řeholnímu řádu zachovalo hanebně – za ochotu poskytnutí pomoci při budování obranného systému proti hitlerovskému Německu dostalo nevídanou odměnu – odsouzení ze strany poválečných vrcholných československých politiků.

Dalším zajímavý argument pana Vereše byl zveřejněn v jeho článku „Církevní restituce z 59 miliard více než bilión!“ , kde dochází k fantasktnímu závěru, že celkově vyplacené náhrady budou až 330 miliard korun a celkové zatížení státního rozpočtu bude činit více než bilion korun. Sice ve svém článku jednoznačně přiznává, že jeho výpočet vychází z nějakých předpokladů, ale přesto mu musím oponovat. K tomu se ještě vrátím. První, co bych si dovolil rozporovat, je způsob výpočtu úročení zbytku dluhu inflací. Přiznám se, že nevím, k jakému výpočtu se kloní zákon, ale jakožto absolovent střední školy a několika semestrů vysoké školy, kde jsem studoval především matematiku, si dovoluji čtenářům připomenout, že úročení lze provádět několika způsoby a pokaždé pak docházíte k jinému výsledku – jiný výsledek bude, budete-li úročit denně (tedy denně přičítat úrok) a jinak při úročení ročním (tedy přičtení úroku jednou ročně k průměrnému zůstatku). Přesto, že jsem použil obě metody, dostal jsem se již po dvou letech splátek k rozdílu přibližně 0,2 mld. oproti výpočtům autora zmiňovaného článku. K této chybě mohlo dojít nejspíše používáním průběžného zaokrouhlování zbývajícíh plateb a tím pádem ke zkreslení celkového výsledku. Nutno připomenout jednu základní poučku – čím více zaokrouhlujeme a počítáme se zaoukrouhlenými čísly, tím nepřesnější výsledek dostáváme. Při třicetinásobném opakování takovéhoto postupu snadno dojdeme k chybě až v řádu procent (v tomto případě jednotek miliard korun). Proto si dovoluji oponovat tvrzení, že výpočet s předpokladem 3,5% bodu nárustu inflace představený vládou je špatně. Výpočtem, který jsem si rychle provedl sám jsem dospěl k celkově vyplacené částce něco málo přes 96 miliard korun.

Co je však zarážející je předpoklad průběhu inflace, kterou pan Vereš předvádí a argumentuje, že jde o historický vývoj inflace v ČR (ČSFR). Ano, to má logiku a určitě by se s podobným předpokladem dalo pracovat. Kdyby! Kdyby nepočítal také s inflačním skokem v první polovině devadesátých let, který byl zaviněný jednak uvolněním regulovaných cen na ceny tržní a jednak snižováním hodnoty koruny z důvodu nastolení její volné směnitelnosti. Pak se nám totiž najednou v tabulce předpokládaných inflačních postupů objevují takové cifry, jako 56,6% a několik dalších dvouciferných výsledků. Nepotřebuji větší ekonomické vzdělání, abych si dokázal představit, že v současných podmínkách volné obchodovatelnosti naší měny by podobný cenový skok (inflace kolem 50 procent) nejspíše znamenal počátek nějaké hyperinflační spirály, jejíž jedinou možnou a známou léčbou jsou drastické škrty a umělá revalvace měny. Taková hrozba ovšem v našich podmínkách nepřipadá příliš v úvahu. Ale nehodlám se pouštět na, pro mě tenký led, prognóz vývoje naší ekonomiky. Přesto si dovoluji tvrdit, že inflace v naší zemi se v podobných číslech, která prezentuje autor zmiňovaného článku, pohybovat nebude.

Podobně pak asi lze s úspěchem rozporovat i autorovi výpočty celkového dopadu vyplácených náhrad na státní rozpočet. Ono již jenom zprůměrování úroků z dluhů veřejných rozpočtů je známkou toho, že autor příliš neví, z čeho se dluhy skládají. Největší procentuální zastoupení na státním dluhu mají předpokládané výplaty státních dluhopisů. Jejich úročení se v posledních dvou letech pohybuje na hranici 1,52 až 1,65 % a prozatím stále klesají (příčinou je i nedávné zvýšení ratingu České republiky). Lze očekávat, že stát i tentokrát nedostatek likvidních prostředků v eráru bude krýt novou emisí státních dluhopisů a dovoluji si pochybovat, že v nějak výrazně vyšší úrokové míře. Přiznávám, že jde spíše o předpoklady, protože nemám kontakty na žádné ministerstvo, abych si tuto doměnku mohl ověřit. Přesto tvrdím, že nové emise dluhopisů nebudou emitovány výhradně z důvodů výplat restitučních náhrad a vlastní náhrady budou v této otázce položkou spíše zanedbatelnou, než zásadní (v rámci státního rozpočtu půjde o řád promilí – tisícin procenta).

Poslední otázkou, kterou se hodlám zabývat je ona, již tolikrát zmiňovaná, právně historická analýza Univerzity Karlovy. Je s podivem, že v podstatě soukromé právní stanovisko některých právníků je vydáváno za analýzu „posvěcenou“ Univerzitou Karlovou. Označení právně historická analýza Univerzity Karlovy je, přinejmenším, zavádějící (úmyslně vynechávám slovo lživé, protože označení lež používám pro výrok, o němž jeho autor ví, že se nezakládá na pravdě), což dokládá i prohlášení Prof. Václava Hampla, rektora UK, vydané dne 3.února 2012, ve kterém doslova uvádí: „V této souvislosti konstatuji, že Vědecká rada UK žádný materiál týkající se problematiky navrácení církevního majetku nikdy neprojednala.“ Asi by bylo od odpůrců církevních restitucí korektní, kdyby při operování s touto amalýzou také dodali, že je to jeden z právních názorů, místo aby operovali zaštítěním tohoto názoru autoritou Univerzity Karlovy.

Na závěr se chci vrátit k samému počátku článku. Význam slova restituce je jednak tedy uvedení do původního stavu, ale má též vedlejší význam náhrada. Ta platí tam, kde nelze již věci uvést do původního stavu. Proto i ony náhrady finanční mají ve smyslu významu slova restituce své opodstatnění. To jen tak na okraj pro ty z oponentů, kteří argumentují: „Tak jo, nemovitosti ano, ale jinak ani korunu.“