Profackovaná

Pan ministr Kalousek podle svých slov „profackoval drzého spratka“ a hned se zvedla vlna zájmu o celou událost. Kolik z nás bylo přítomno celému konfliktu? Kolik z nás má přesné a relevantní informace o incidentu? Kolik z nás má však touhu událost nejen okomentovat ale též rovnou odsoudit, či schválit?

Nechci se stavět do role soudce, nepřisuzuji si právo rozhodovat o právu či příkoří. Nehodlám ani v nejmenším ospravedlňovat uvedený čin ministra Kalouska, ani nemám v úmyslu tento skutek odsuzovat. Nebyl jsem přítomen incidentu. Stejně tak neschvaluji násilí v jakékoliv formě, přestože přiznávám, že někdy je potřeba pro ochranu své osoby k přiměřené dávce síly sáhnout. Neupírám panu ministru právo se bránit, stejně tak, jako neupírám právo muže, jemuž bylo nafackováno, vyjádřit svůj názor. Polemika nad přiměřeností-nepřiměřeností, přístojností-nepřístojností, vhodností-nevhodností, reakce pana ministra a slovního útoky neznámého muže mi nepřísluší pro nedostatek informací o celém incidentu. Následující řádky jsou spíše zamyšlením nad tím, co se dělo dál, a to především mimo oficiální politickou scénu.

Na sociální síti Facebook se po několika málo desítkách minut objevila nová skupina Facka pro drzého ministra Kalouska, která v podtitulu svého názvu má, cituji: „Jestliže může ministr české vlády na ulici fackovat drzého spratka, tak mohou občani ČR profackovat drzého ministra české vlády a tím bez pochyby Kalousek je. Těch urážek na stranu občanů už bylo dost!!! Takže lidi hrr na něj a profackovat ho, je to výchovná metoda jak sám řekl.“ založená uživatelem Stydím se za vládu ČR a chci její demisi.

Nahlédl jsem, již před několika týdny na profil Stydících se, která se prezentuje jako organizace a jejíž podpora překročila číslo 2260 uživatelů sociální sitě Facebook. A našel jsem tam, krom několika skutečně mála konstruktivních příspěvků, především snůšku výmyslů, urážek a dokonce výzev k přímému násilí. Kdy uživatel K.B. dne 12.července 2011 v 11:05 hodin napsal jako reakci na zveřejněný článek s výroky ministerského předsedy Nečase na jeho adresu, cituji: „Je to nefalšovaný zmrd, takové by ve slušné společnosti měli věšet bez soudu po lampách. Jelikož to není (zatím) možné, přeji mu alespoň, aby co nejdřív chcípnul a to nějakou ne příjemnou smrtí.“, na což jsem si dovolil upozornit administrátora skupiny, že mi přijde nevhodné takto veřejně vyzývat k násilí na člověku. Mimochodem, podobných výzev ve stylu: Defenestrace!, Mlátit je klackama! A podobně se to na uvedených stránkách jen hemží.

Ihned jsem byl administrátorem stránek napomenut, že když se mi jejich názory nelíbí, ať táhnu, nebo mě smažou. Snažil jsem se diskutovat, vysvětlit svůj postoj. Sdělit mu, že mi nejde o jejich myšlenku protestu proti vládě, jejich otevřená podpora především KSČM, ale jen a pouze o to, že každá diskuse má své mantinely. Nemá! Můj příspěvek i následné nenávistné komentáře na mou adresu byl druhý den již smazán a moje jméno se ocitlo na „černé listině“ skupiny – byl jsem zablokován k jakýmkoliv příspěvkům.

Nijak mě pak nepřekvapilo, že autorem veřejné výzvy k páchání násilí na konkrétním člověku uveřejněném na sociální síti Facebook pod hlavičkou události, je právě administrátor stránek Stydím se za vládu ČR a chci její demisi.

Co mě vlastně na celé věci zaráží? Nenávist. Obecně šířená a pěstovaná nenávist se stále častěji se vyskytujícími, již ne zcela ojedinělými, výzvami k přímému násilí na konkrétních lidech. Opravdu nechci polemizovat na téma, zda ona nenávist je skutečně „zasloužená“, či jen „uměle vypěstovaná“, oponenty toho kterého člověka. Obecně je, pro mé chápání lidského života a jeho významu a smyslu, nepřijatelné vyzývat kohokoli k násilí proti komukoli. Těmito aktivitami se pouze my, lidé, posouváme stále dál od toho, co nám má být přirozené. Od prostého obyčejného lidství, od pocitu, že můj oponent je stále člověk, že můj nepřítel si, přes všechnu mou averzi k němu, stále zasluhuje aspoň primární lidskou úctu jako k lidskému jedinci. To nám schází. Tato myšlenka se z našeho života v dnešní době takřka vytratila.

Můj oponent již není pro mě člověkem se základním právem, abych ctil jeho osobnostní integritu. Stal se z něj nepřítel, dalo by se již i říci, na život a na smrt. Tím se pak sami odsuzujeme k tomu, že i nás někdo bude takto nenávidět a usilovat o naší likvidaci. Likvidaci nejen sociální, lidskou, ale přímo likvidaci fyzickou, která je jen vlastně eufemistickým označením pro naší vlastní smrt.

Ten, s kým nesouhlasím, již není člověk, kterému mám předkládat argumenty o svém přesvědčení, diskutovat s ním. Ne, nikoli. Je to tvor, a možná i nižšího významu než já, člověk, kterého je třeba umlčet, odstranit, zničit. Za každou cenu. I za cenu jeho smrti. Konečně, co mě je do smrti jiného, že?

Možná se někomu mohou zdát moje vývody hystericky přehnané, příliš silné, neskutečné. Ano. To se nezdá. To je, zatím, bohudík, pravda. Nezapomínejme ovšem, že všechny velké pogromy, násilí na skupinách lidí, vždy vznikali z příčin podstatně malichernějších, než je facka. Všem těmto obrovským tragédiím, za která se později celé lidstvo, nebo jednotlivé národy, stydělo, předcházely vždy podobně „nevinné“ výzvy. Zprvu vykřikované potichu a jednotlivci, později stále hlasitěji více lidmi, až tomuto volání po „jednoduchém řešení problémů“ podlehly masy a všichni podléhali davovému šílenství s upřímnou radostí nad likvidací konkrétních nepohodlných lidí. A pro příklady nemusíme chodit ani příliš daleko do historie, ani se nemusíme vzdalovat z naši krásné a milované české kotliny. Vzpomeňme jen příklady procesů z období let 1948 – 1955 a jejich masová podpora a koše žádostí o smrt pro souzené „zločince“.

Ne, toho se dočkat nechci. Nechci se dočkat ani žádné jiné podobné masově podporované genocidy lidí jen pro jejich jiný názor, jinou rasu, náboženské a jiné přesvědčení, genocidy z důvodů i malicherných – velikost inteligence, zdravotní stav, velikost majetku, užívání či neužívání internetu, koupání bez plavek, koupání v plavkách, sexuální orientace, nošení dlouhých vlasů, stříhání dohola. Je spousta věcí, které nás vzájemně odlišují. V tom také spočívá naše vlastní individualita, která je tím pak krásná, úžasná, obdivuhodná. Přesto existují jedinci, kteří neustále, v touze dostat se k moci, v touze ovládat jiné, se snaží mezi lidi šířit obecnou nenávist k něčemu, k někomu, k systému, k lidem obecně. Za tím vším však není nic jiného, než prachsprostá mocichtivost, jedna z nejodpornějších lidských vlastností. Mocichtivost, která se nedá příliš dobře klasifikovat jako samostatná vlastnost. Je to souhrn těch nejnižších pohnutek, kterých je vůbec člověk schopen, s jediným cílem – ovládat lidi a týt z nich.

To je představa, která mě děsí, která ale nabírá v dnešním světě stále jasnějších a konkrétnějších rozměrů. Je stále reálnější. Je jediná možná obrana před touto hrůzou. Nepodlehnout. Nedat nic na paniku a výkřiky davu. Nespoléhat na jednoduchá řešení. Nenaslouchat lidem, kteří mají ve svém slovníku slova plná nenávisti. Nepřipojovat se k veřejným výzvám k násilí. Zachovat si svou vlastní lidskou důstojnost a osobnostní integritu. Já do toho jdu.