Nezávislé alternativy a člověk člověku ne partnerem, ale nepřítelem

Nebudu zastírat, že nejsem příznivcem většiny hnutí, která sama sebe pasují na nezávislé alternativy. Mám totiž především jisté pochybnosti o jejich nezávislosti. Stačí se podívat na některé jejich webové prezentace, kdo je podporuje, s kým spolupracují. Stačí trochu více brouzdat po sociální síti Facebook a pročíst si příspěvky v některých skupinách. V naprosté většině těchto zdánlivě nezávislých alternativ nacházím přímou návaznost na nejrůznější odborové ústředny, ale taktéž na parlamentní strany, které jsou momentálně v opozici, a v neposlední řadě pak i na strany a politická hnutí, jako je Svaz mladých komunistů. I proto jsem vnitřně přesvědčen, že proklamovaná nezávislost je v podstatě další vábničkou pro nespokojence.

Dříve, než mě laskavý čtenář začne kamenovat a případně častovat přízvisky „tupá ovce“, „pravicový demagog“ (vybírám ty slušnější varianty), dovolím si místopřísežně prohlásit, že i přes výhrady k jejich proklamované nezávislosti jsem bytostně přesvědčen o nutnosti nejrůznějších alternativních fór a o celospolečenské diskusi. Ovšem za diskusi nepovažuji přístup ani jedné ze stran. Není to ani jistá větší či menší arogance ze strany mnohých vládních představitelů (nejsou to žádní „nadlidé“ s patentem na absolutní pravdu) ale není to ani absolutní negace všech kroků současné vlády ze strany odpůrců. Dokáži si dokonce dost dobře představit, že mnohá silná vyjádření od parlamentní opozice a stejně silná vyjádření vládní koalice jsou jen jakýmsi divadélkem pro média, aby příznivci jedné či druhé strany z řad voličů dostali svoji porci silných slov, na kterou čekají, a pak si v klidu a pohodě jdou posedět nad sklenkou vína a třeba se tím i dobře baví. (Fabuluji a trochu celou situaci vyvádím do extrému. Až taková pohodička při posezení oněch rivalů asi nebude, leč nemyslím si, že bych byl tak zcela mimo realitu) A mezi voliči? Mezi voliči to vře. Lidé, kteří se jinak celkem dobře snášeli, stojí jak dva rozvadění kohouti proti sobě. Hádají se, přou se, argumenty vyvracejí protiargumenty, fabulují, zkreslují, někdy vysloveně lžou. Vymýšlejí si nijak neověřitelné historky, jen aby podpořili své stanovisko. Neposlouchají druhého. Nevnímají, co jim druhý říká. (Musím sebekriticky přiznat, že, bohužel, i já někdy paličatě trvám na svém a stále přidávám nové a nové argumenty pro podporu svých pravd. Snad pouze to vymýšlení historek a vědomou lež vynechávám. Netvrdím však, že někdy neříkám něco, co není pravda, ale jsem o tom tak bytostně přesvědčen, že to nelze považovat za vědomou lež.)
Komu však takováto rozhádanost společnosti vyhovuje? Bez nějakých hlubších sond a analýz si troufám tvrdit, že prakticky všem – od vládní koalice přes parlamentní i neparlamentní opozici až po ony nezávislé alternativy. Nesmím pak zapomenout ani na média. Jim podobná polarizace vyhovuje také. Krom toho, že mohou ve svém zpravodajství psát či hovořit o nejrůznějších demonstracích, prohlášeních jedné i druhé strany, ještě se na antagonistickém rozdělení společnosti úspěšně realizuje celá řada nejrůznějších komentátorů, analytiků všemožných ústavů pro zkoumání možného i nemožného, politologů (všimněte si, kolik politologů se v poslední době v médiích objevilo a – co politolog, to jiný názor a vždy ten nejfundovanější, vždyť ten člověk to vystudoval). Nechci komentátory, analytiky, politology nijak shazovat a rozhodně jsem dalek tvrzení o „darmožroutech“. Nemám v úmyslu ani hanět redaktory v médiích. Konečně, je-li poptávka po těchto informacích, po rozborech, po spekulacích, je nutně i nabídka a i odbyt. Je to v podstatě náš problém, zda budeme skutečně toužit být každý den informování o všech možných aférách i pseudoaférách, o všech možných i nemožných průšvizích politiků.
Nedělám si iluze. Kdyby došlo někdy k úplnému rozkrytí všech pochybení všech ministrů, poslanců, starostů, hejtmanů, politiků na celostátní i komunální úrovni, vysoce postavených úředníků státní správy i samosprávy, dozorčích rad i představenstev státních podniků, podniků se státní účastí, nebo s majetkovou účastí obcí a měst, kdybychom se někdy dozvěděli všechny špatnosti, které byly spáchány (a které ještě spáchány budou), věřím, že bychom lupou hledali jedince, na kterém by byl zachován pel poctivosti. Je to až šílené, je to určitě smutné, ale je to z lidské podstaty pochopitelné (nikoli omluvitelné). Komukoliv z nás je totiž zpravidla „bližší košile, než kabát“.
Nehodlám tyto špatnosti omlouvat, nemyslím si ani, že by měly být nepotrestány, jen si uvnitř sebe říkám, zda bych v pozici těchto lidí dokázal tlaku odolat, jak dlouho a jak hodně. Nevím. Nemám to vyzkoušené (a upřímně, ani po tom nijak netoužím). Přesto se nedokáži ubránit sebemrskačské myšlence, že by mi takové odolávání dlouho nevydrželo. Buď bych podlehl, nebo bych byl semlet tím systémem „vzájemnosti“ mocných na prach.
Co s tím? Nebránit se? Nesmysl! Obrana před solidárností moci je nutná. Věřím, že je i možná. Přiznám se, že nevím přesně jak. Nenapadají mě momentálně jakékoliv mechanismy účinné obrany. Někdo namítne – občanská neposlušnost, demonstrace, stávky. Bojím se, že toto správná cesta není. Kdekoliv se objeví občanská iniciativa s programem odporu proti současné vládě, začnou si během chvíle na podobných aktivitách přihřívat svou politickou polívčičku i ti, kteří za současný stav nesou svou spoluzodpovědnost – představitelé parlamentní opozice. (Mimochodem již výše jsem při tom zmiňoval možnost, že i jim stav narůstajících rozporů ve společnosti vyhovuje. Jejich prohlášení o tom, že jim jde o blaho země a jejích obyvatel mají pro mne stejnou relevanci, jako podobná prohlášení z úst představitelů vládní koalice)
Kde jsou však příčiny? Je to všechno skutečně jen vina politiků a jiných mocných? Jsem osobně přesvědčen, že nikoliv. Dnes a denně mě o tom přesvědčuje způsob vyjadřování, vzájemného osočování, urážek a množství vulgarity mezi příznivci jednotlivých názorových proudů. Jistě, řada lidí bude namítat, že to je až důsledek politické nekultury mocných. Nemyslím si. Vulgarita, bigotnost setrvávání na svých pozicích, urážky a vzájemné osočování je, bohužel, součástí této společnosti v podstatě již několik desetiletí. Jejich společným jmenovatelem je závist, vzájemná neúcta, a ztráta elementární lidskosti. Za naše peníze, za výsledky naší práce jsme byli a stále jsme dlouhodobě masírováni tím, že to jediné a nejdůležitější, co nám zajistí spokojený život jsou peníze. Svou vlastní pohodlností jsme dovolili, aby náš život byl zúžen na vydělávání peněz a jejich utrácení za zbytečnosti. Pomalu přestáváme být lidmi a stáváme se stroji na tvorbu a hromadění majetku. Dosud jsem nezaznamenal ani od jedné z nezávislých alternativ jakoukoliv myšlenku o tom, že naše zbožštění majetku je jednou z příčin toho, čemu říkáme krize společnosti.
Proč jsem v jedné z předcházejících vět uváděl myšlenku vlastní pohodlnosti? Snad proto, že my, lidé, jsme od přírody naprogramováni tak, že chceme být šťastní. Princip dosažení štěstí přes majetek, peníze, je ten, který nám přináší nejméně vnitřní námahy. Je přeci jednoduché volat: „Chci být šťastný, k tomu potřebuji hodně peněz, abych si ty věci, které mne udělají šťastným, mohl koupit.“ Ale podívejme se jinam po světě. Afričtí Křováci. Pochybuje někdo, že by nebyli šťastní? Možná pochybuje, ale ti lidé jsou šťastní. A nepotřebují k tomu ani televizi, ani auto, ani počítač, ale ani chlazenou Colu, buřtíky za 39 korun, krémy na omládnutí, zázračné hubnoucí pilulky. Nic z toho nemají a při tom jsou šťastní. Jsou šťastní, protože jsou svobodní! Jejich svoboda spočívá hlavně v tom, že neotročí majetku. Nepodřizují svůj život tomu, aby měli větší dům, než jejich soused. Neprodávají sami sebe za televizi s větší úhlopříčkou než má kolega v práci. Neplýtvají svými silami pro nákladnější dovolenou v exotických dálkách, abych při abiturientském svazu mohl ukázat ve svém špičkovém laptopu fotografie z rajského ostrova kdesi v Tichomoří s průzračným oceánem a moji maličkostí, čímž ukáži, že na to mám a že jsem vlastně lepší, než ten Franta ze druhé lavice, který stále ještě jezdí 12 let starou Felicií a bydlí v paneláku. No jo, jenže, není ten Franta z paneláku nakonec šťastnější, protože si dokáže užít svůj čas s dětmi a s manželkou? Protože ví, co jeho děti trápí? Pamatuje si přesně ten okamžik, kdy druhorozené Aničce vypadl první zoubek? Byl u toho a utěšoval svou manželku, když se dozvěděla o té strašné zprávě, že její maminka už není? Neudělaly tyto prožitky, ten pocit sounáležitosti se svými nejbližšími z Franty přeci jen šťastnějšího člověka, než je majitel dvougenerační vily s televizí, jejíž úhlopříčka je větší, než jeho konto, ale který se domů podívá jednou za týden a už ani neví, jestli ten puberťák, co ho potkal ve dveřích je jeho vlastní syn, nebo nový nápadník jeho dcery.
My jsme zbožštěli peníze a jejich obstarávání jsme podřídili svůj život, stejně jako jsme svůj život pak vyměnili za ony nedůležité cetky, pro které si každý víkend jezdíme do moderních chrámů konzumu. Netýká se to všech, jsou lidé, kteří horko těžko přežívají od jednoho přídělu peněz do druhého. Jenže … Jenže i oni touží po tomto štěstí. Touží a závidí těm šťastným, kteří si právě onen luxus nadbytku dopřávají. I oni podlehli té lži, že lidské štěstí stojí 199 korun v supermarketu.
Nabízené nezávislé alternativy neřeší podstatu problému, neřeší to, že jsme opustili podstatu toho, proč se sami klasifikujeme na nejvýše postaveného živého tvora na naší planetě. To, že dokážeme milovat i jinak, než pouze pudově, jako v přírodě samice opatruje svá mláďata. To že dokážeme být sociálním (neplést se socialistickým) tvorem, tvorem společenským a nejen z potřeby přežití druhu (jak je tomu třeba u včel nebo mravenců), ale uvědoměle si dokážeme budovat sociální vztahy. Nezávislé alternativy snad nabízejí prostor k diskusi o následcích. Ne však o příčinách. I ony příliš zmiňují majetek jako cíl, nikoli prostředek. I ony mnohdy staví svou popularitu mezi lidmi na závisti a na touze po levném štěstí. Proto nejsem přesvědčen, že tato hnutí mohou přinést změnu kvalitativní. Snad pouze změnu v počtu a jménech těch, kteří budou mocnými. A je to ta změna, kterou svět potřebuje?
I proto trpím subjektivním pocitem, že ony nezávislé alternativy jsou příliš závislé. Že nezaručují to, po čem lidé touží. Skutečnou změnu, nikoli změnu kosmetickou a změnu ve jménech.
Na závěr ještě jednu poznámku. Vím, že sám dost často pranýřuji jen obecnou negaci bez nabízení řešení a tímto zamyšlením se dopouštím téhož. Přiznám se, že žádné řešení nemám, nenapadá mě. Snad někoho z Vás, čtenářů, který nalezl dost sil a dočetl až sem. Otázka zde nastolená není nijak jednoduchá ani na formulaci, ani na své zodpovězení. Vyžaduje hlubokou diskusi, diskusi silnější a plodnější než je povolených 1000 znaků v diskusi pod článkem. Diskusi vedenou ze všech stran. Diskusi vedenou slušně. Diskusi jak od těch, kteří jsou odpůrci nezávislých alternativ, tak i z řad příznivců. Diskusi, která bude plodnější a konstruktivnější, než jsou silná prohlášení o vymetení Strakovy akademie, nahrnutí všech politiků do Vltavy, pozavírání všech od vedoucích referátů až po nejvyšší šéfy úřadů. Tato řešení totiž nejsou řešeními v pravém slova smyslu, ale maximálně pomstou za naší frustraci a za naše vlastní lidské selhání.