Církevní restituce po milionté prvé

Dosud není rozhodnuto, zda a jak nakonec celá problematika církevních restitucí skončí. Včera proběhla médii zpráva, že vláda snad má již podporu 101 poslanců potřebnou k přehlasování senátorského veta. Dovolím si nyní rozebrat nejčastější argumenty oponentů.

Argument první: církve nic nevlastnily, měly to pouze ve správě. Tento názor je velice rozšířený a opírá se především o analýzu, která byla vydávána za analýzu PF UK, ač se o oficiální stanovisko této instituce nejednalo (proti označování tohoto dokumentu záštitou autority Univerzity Karlovy se ohradil i její rektor, Prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc.). Každopádně dokument existuje a je pod ním podepsáno několik renomovaných právníků. Na druhou stranu existuje i analýza opačná, vypracovaná právníky PF MU Brno, jejíž závěry prezentoval například Mgr. Petr Jäger, Ph.D., který vyučuje na Katedře ústavního práva a politologie PF MU Brno a je asistentem soudce Ústavního soudu ČR. Mgr. Jäger se například zabýval otázkou typu vlastnictví církevního majetku s tím, že závěry mnoha jiných právníků (i prvorepublikových) byly jednoznačné: „Za Rakousko-Uherska podle Obecného zákoníku z roku 1811 neexistoval žádný speciální druh vlastnictví.“ a že podobná pravidla platila ještě za první republiky. Tedy neexistovalo nějaké dělení vlastnictví na vlastnictví soukromé, veřejné a podobně. Mimochodem, podle jeho podání podobné dělení vlastnictví nezná ani současný právní systém. Mnohokrát se též opakuje chiméra „veřejného vlastnictví“ církve v komentářích prvorepublikového profesora mezinárodního práva, Antonína Hobzy, z kterého řada takto argumentujících odpůrců vychází (mnozí, pravda zcela nevědomě, protože jen opakují a papouškují tisíckráte opakovaná slova bez toho, že by jim porozuměli), který tvrdil, že „církevní majetek je zvláštním druhem veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát“, aniž by k tomu ale dodávali i další část prohlášení profesora Hobzy, který přiznal: „tomuto nazírání není na závadu, že pojem „veřejného vlastnictví“ nedošel u nás výslovného výrazu v zákonodárství.“ Co k tomu dodat? Ano, majetek církví, i když je přesnější říkat církevních právnických osob, protože církev jako taková opravdu nic nevlastní, pokud budeme pojem církev chápat správně – tedy volné společenství osob se stejným náboženským názorem, kteří se k tomuto společenství hlásí, ale veškerá vlastnictví jsou otázkou farností, klášterů, řeholních domů, biskupství, špitálů, hospiců, škol a já nevím, jakých ještě právnických osob, majetek církví byl do jisté míry omezen. Respektive možnost nakládání s ním, protože požíval státní ochrany proti zcizení. To z laického pohledu znamenalo určitou nezcizitelnost tohoto majetku. Prostě nutnost souhlasu příslušného úřadu při převodech a prodejích tohoto majetku nad určitou hranicí hodnoty. Současně i nemožnost zatížení tohoto majetku dluhem nad tuto hodnotu bez souhlasu příslušného státního úřadu. Dnes bychom to módním termínem označili za ochranu proti vytunelování. Výnosy z těchto majetků pak sloužily potřebám farností, klášterů, špitálů atd., a jestli to dobře chápu, i tyto výnosy byly pod veřejnou kontrolou, aby nemohlo docházet k jejich zneužívání. Že dnes se připravuje vydání majetků bez tohoto omezení sice může někomu připadat jako proces nad rámec restituce (navrácení do původního stavu), ale pokud současně chceme i odluku státu a církví, nelze jinak. Jakákoliv státní kontrola by totiž takovouto odluku v podstatě rušila.

Argument druhý: církve to stejně před tím ukradly. Také značně populární argument. Pokud znáte historii, dozvíte se z ní, jak byly zakládány kláštery. Nejčastěji tak, že panovník, či majitel panství, šlechtic, daroval část svých statků nově zakládanému řeholnímu domu. Část z těchto donátorů pak získala takto privilegium být pohřben přímo v kryptě klášterního kostela nebo na jiném čestném místě v kostele, což jinak přináleželo téměř výhradně řeholníkům a to také ne všem, ale mnohdy jen těm nejvýznamnějším – představeným klášterů. Podobně docházelo i k obdarování majetky jednotlivých farností, špitálů a podobně. I biskupství byla takto obdarovávána. Pokud chtěl panovník u papeže zajistit vytvoření nového biskupství a tím omezit třeba moc sousedního biskupa z cizí země na svém území, musel současně prokázat, že biskup a jeho dvůr bude mít z čeho žít. Tedy musel mu dát k dispozici též nějaké statky a budovy. Často zmiňovaným podpůrným argumentem je též údajné pronásledování husitů po skončení husitských válek. Nejprve je k tomu ovšem potřeba též říci, že husitská vojska napáchala v Českém království obrovské škody. Pobořila celou řadu klášterů (o lidských obětech raději nebudu hovořit), měst, statků, ale též hradů … Pokud došlo ke konfiskaci majetků poražených vůdců husitů, pak jen z toho titulu, aby z této konfiskace bylo možné vzniklé škody nahradit (dnes bychom to mohli nazývat například válečné reparace; prostě jakési „právo“ vítězů vymáhat na poraženém náhradu materiálních i nemateriálních škod). Často je pak v této souvislosti zmiňována i násilná rekatolizace Čech po Bílé hoře. V tomto případě konfiskace majetků postihla především protestantskou šlechtu (ze značné části německou – sic!) a konfiskáty byly zpravidla dávány opět šlechtě, nikoli kléru (církvi). Ano, sice šlechtě katolické, tedy té, která byla věrná císaři, ale šlechtě. V neposlední řadě se pak pod pojem ukradeného církví řadí to, co bylo konfiskováno lidem postihnutých inkvizičním řáděním. Úmyslně používám pojem řádění. Zde je nutno objektivně přiznat, že inkviziční procesy rozhodně nejsou tím, čím by se mohla církev chlubit, spíše naopak. Ovšem – katolické církvi jsou přičítány statisíce mrtvých (u řady přispěvatelů v diskusích jsem se dokonce dočetl, že jich církev má na svědomí více, než fašismus a komunismus dohromady). Tady bych se dovolil ohradit. Nejprve k tomu extrémnímu tvrzení. Pokud můžeme věřit střízlivým odhadům, mají fašismus a komunismus na svědomí dohromady přes 130 milionů mrtvých (hovoří se o 50 milionech obětí fašismu a o cca 80 milionech obětí komunismu, z nich pak nejvíce v Číně a SSSR). Jen prostou logikou a znalostí demografického vývoje lze snadno odhadnout, že podobné číslo by znamenalo, že lidstvo tu již od konce osmnáctého století prostě není, protože se vzájemně vyvraždilo. Jinak je tomu u tvrzení, že obětí byly statisíce. Ano, s podobným číslem lze souhlasit. Lidí, kteří skončili na hořící hranici opravdu tolik být mohlo. Ale. Připomeňme si, jak inkvizice zasáhla české země (vždyť o majetku církví v ČR se přeci jedná). Pokud si dobře vybavuji, jedním z větších procesů bylo řádění soudce Bobliga ve Velkých Losinách, kterému padlo za oběť několik desítek nevinných lidí. Soudce Boblig však postupoval přeci jen poněkud „zajímavě“. Na hranici, po několika prvních ubožačkách z řad vesnické chudiny posílal především bohaté měšťany. Proč? Protože právě z konfiskace jejich majetků byl placen. Zbatek zůstával majiteli (myslím, že v tomto případě majitelce) panství. Je nutno k tomu pak i přiznat, že soudce Boblig měl podporu olomouckého biskupa. Ve všeobecné histerii kolem čarodějnictví, která vládla v té době mezi lidmi do značné míry i pověrčivými, se sice nelze této podpoře moc divit, ale chápu i ty, kteří z dnešního pohledu tuto podporu chápou jako selhání biskupa (označují to ovšem poněkud pejorativněji). Současně si ale dovolím tvrdit, že žádná církevní instituce z Bobligova řádění neviděla ani stříbrný. Pro české země je pak v tomto směru příznačné, že k čarodějnickým procesům docházelo pak především na severní Moravě a ve Slezsku, ale i tam lze počet obětí odhadovat do řádu stovek. Ba, co víc, české země se staly po husitských válkách do Bílé hory dokonce častým útočištěm nejrůznějších kacířů z řad valdenských pikartů, novokřtěnců, sociniánů a mnoha dalších sekt. Protože se článek zabývá argumenty k církevním restitucím v České republice, nebudu v tomto článku rozebírat inkvizici jinde v Evropě, ale lze i tak říci, že tam, kde docházelo k největším zvěrstvům (Španělsko, Nizozemí, Německo), nedocházelo k tomu z přímého podnětu církve jako takové, ale světských pánů (Habsburkové ve Španělsku a Nizozemí, lutheránská šlechta v německých zemích) a k nim pak plynula většina konfiskací.

Argument třetí: země prožívá hospodářskou krizi. Snad jeden z mála opravdu relevantních argumentů. Ano, ekonomika, veřejné finance jsou v krizi. Ale v té krizi je evidentně i společnost. Přesto by se s tímto argumentem dalo souhlasit. I zde si ale dovolím podat oponenturu. Zákonodárce již v roce 1991 sám sobě dal úkol vypracovat speciální zákon k nápravám majetkových křivd způsobených v odbobí 25.2.1948 až 1.1.1990 církvím. Tak totiž asi by měl být chápán §29 zákona 229/1991 Sb., kde se dočteme: „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto vlastnictví.“ Zákonodárce sám říká, že přijme speciální zákon k církevním majetkům a současně dává blokaci na tyto majetky, což je přesně to, co způsobuje dodnes celé řadě obcí komplikace s investičními záměry. Mimochodem, ze současného návrhu zákona o církevních restitucích jednoznačně vyplývá, že tento majetek obcí postižený blokací dle §29 zák. 229/1991 Sb. bude ponechán v majetku obcí. Vydáván bude pouze majetek tzv. státní. Zajímavější však je jiná, dosud málo zmiňovaná část téhož zákona. §32 totiž jasně říká: „(1) Ode dne účinnosti tohoto zákona se nepoužijí ustanovení zákona č.215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, ve znění pozdějších předpisů, zákona č.142/1947 Sb., o revizi pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. (2) Za okamžik přechodu na stát nebo jinou právnickou osobu postupem podle zákona č.142/1947 Sb. se považuje den faktického převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou.“ Co k tomu dodat? Padá tu další chiméra platnosti prvorepublikové pozemkové reformy i její poválečné úpravy. A to i přesto, že zákon č. 229/1991 Sb. sám církevní majetek z jeho působnosti vyjímá. Ve zmiňovaném §32 totiž není ani zmínka o neúčinnosti tohoto nepoužívání ustanovení jmenovaných zákonů o pozemkových reformách na majetky, které restitucím podle zákona 229/1991 Sb. nepodléhají. Ale vraťme se k třetímu argumentu. Česká republika v letech 1993 až 2008 rozhodně v žádné recesi a krizi nebyla, přesto se nenašla dostatečná vůle otázku zabaveného církevního majetku řešit a dořešit. Bylo sice několik pokusů, ale nikdy nebyly dotaženy až do konce, tedy do schválení samostatného zákona o církevních restitucích. Tento protizákonný a snad i protiústavní právní stav trvá již 21 let. Sám Ústavní soud vydal rozhodnutí, kterým nečinnost zákonodárce označil za porušení zákonů. Máme dvě možnosti. Buď zákonodárce nějaký zákon o církevních restitucích schválí, čímž naplní své vlastní tvrzení z roku 1991, nebo jej neschválí a tím i nadále bude v České republice jednak stav protizákonný a jednak stav, kdy řada obcí bude i nadále blokována ve svém rozvoji, čerpání dotací a podobně. Nepochybně může někdo namítat, že by stačilo onen blokační paragraf zrušit. Co by však nastalo? Obce budou mít volné ruce – to je pozitivní. Jenže dojde k odblokování veškerého takovéhoto majetku, třeba ve vlastnictví Pozemkového fondu, či Lesů ČR, který by podle navrhovaného zákona vydáván byl. Už vidím šíbry, kteří začnou s těmito pozemky spekulovat (mnohdy se jedná totiž o pozemky i lukrativní) a pak skutečně může dojít k tomu, před čím celá řada odpůrců církevních restitucí varuje – k obrovskému tunelu na pozemky a majetky ve „vlastnictví státu“. Krom toho je otázkou, kdy krize pomine a zda převod nemovitostí a pak roční splátky v řádu miliard (tedy promilí státního rozpočtu) opravdu může stát tak obrovským způsobem ohrozit, jak odpůrci restitucí tvrdí.

Argument čtvrtý: hodnota církevního majetku je nadhonocená. To je poměrně závažné obvinění a přiznám se, že si moc nevím rady. Neodpustím si ale otázku: Kdo ze čtenářů má k dispozici přesné podklady ke všem majetkům, které církvím po 25.únoru 1948 byly sebrány? Já tyto podklady k dispozici nemám, ač nemohu přijmout tvrzení, že jde o jakýsi „bianco šek“. Nepochybuji, že soupis majetků existuje. Vždyť již krátce po únorovém převratu dostaly církevní organizace jednoznačný příkaz k soupisu veškerého nemovitého majetku a jeho předání, tuším, na KNV. Pokud nedošlo někdy v minulosti ke skartaci těchto soupisů, pak nutně někde existují. Krom toho, jsou i záznamy v pozemkových knihách a starých katastrech, kde vlastníci byli značení kupříkladu jako farnost XY, klášter AB a podobně. Přesto je tento argument asi nejsilnější ze všech, které připravované narovnání mezi státem a církvemi napadá. Vím, že existují i názory, že by takovýto zákon měl obsahovat výčet, či být přímo výčtovým, tak, jako tomu bylo při vracení některých řeholních domů a majetků některých kongregací (ve většině případů to byly pouze budovy maximálně s přilehlou zahradou – tedy nic, z čeho by bylo možné provoz hradit). Osobně se domnívám, že tento zákon je do určité míry i zmetkem, protože krom chyb v něm obsažených (známý případ sporu Nové scény ND s voršilkami, tolikrát zmiňovaný a tolikrát překrucovaný), jde o vrácení spíše problémů. Vždyť řada objektů se vracela v dezolátním stavu, bez zdroje financování oprav. Ke stanovení hodnoty vydávaných majetků mám osobní názor. Podle mého názoru jde o politické rozhodnutí jakéhosi kompromisu mezi požadavky církví a ochotou státu vůbec něco vrátit. Že takovéto rozhodnutí staví ostatní restituenty do pozice znevýhodněných? Ano, s tím asi lze souhlasit. Přesto si neodpustím ani k tomu poznámku. Nic nebránilo, aby ostatní restituenti vytvořili sdružení, které by je před těmi jednadvaceti lety při jednání s vládou zastupovalo, aby dosáhli na vyšší hodnotu oněch napravovaných křivd. Krom toho i zmiňovaný zákon 229/1991 Sb. předpokládal finanční náhrady za nevydané majetky. Celá řada restituentů, kteří s náhradou spokojeni nebyli, podala žaloby a uspěla. Možná i to je důvod, proč se stát, ústy své exekutivy, raději s církvemi dohodl, aby minimalizoval případné soudní spory restituentů nespokojených s náhradami.

Zdroje:

Příspěvek Mgr. Petra Jägera, Ph.D. na konferenci „Církevní restituce – mýty a skutečnost“ dne 29.3.2012 v Senátu Parlamentu ČR

Doslov Josefa Polišenského ke knize Dějiny inkvizice autora I.R.Griguleviče (Svoboda, Praha, 1982)

Sbírka zákonů, částka 45/1991 Sb. ze dne 24.června 1991

blogy celé řady blogerů na blog.idnes.cz a diskuse pod nimi