Málokdy se stane, že můžeme nahlížet do vlastní budoucnosti. Před pér desetiletími bylo Švédsko zemí dveří bez klíčů, bez plotů, vstřícných klidných sousedů, vzor slušnosti a příklad národní hrdosti. To bylo Švédsko minulosti.
Švédsko dneška, země více a více drobená do ghett s různými stupni tzv. vyloučenosti, ostrůvků s vlastními pravidly, kde v některých švédské právo platí jen nahodile, kam záchranka a hasiči jezdí s policejní asistencí, kde se neroznáší pošta, ale nově i míst, dosud klidných, které si ale zločinecké gangy více a více uzurpují, kde policie nabádá rodiče, aby děti nenosily značkové věci, protože se často stávají obětí přepadů, kde se volně prodávají drogy, kde se střílí na ulicích, vybuchují ruční granáty atd.
A uprostřed toho středostavovský Sven, jehož majetek stvořily generace předků v létech bez válek a v poválečných konjukturách, majetek, který nelikvidovaly žádné reformy a revoluce, tedy echt Švéd, který doposud slyšel o těchto nepříjemnostech jen v médiích, tedy to, co prošlo, a který většinově spořádaně volil sociální demokracii nebo tzv. Umírněnou stranu a různé odnože, tedy ve švédském pojetí pravici,
Tento Sven najednou zjišťuje, že bomby a střelba, které dosud byly jen ozvěnou vzdálených problémů, přišly i mezi ně. A obětmi nejsou jen kriminální živly: jsou to jeho děti, sousedi, příbuzní.
Bomby střelba, znásilňování, ponižování domácí kultury, to je realita: zhmotněné ozvěny společenské atmosféry politické korektnosti, rakovinového bujení ideopolitických trendů hlasitě protlačovaných radikálních okrajových názorů, bezobsažných hesel s líbivou fasádou tolerance a vstřícnosti za každou cenu.
V článku „Střední třída je otřesená, když se kriminální násilí vecpalo i k nim“, Expressen, největší švédský večerník, píše o střelbě na veletrhu lodí, kde neznámý útočník v davu střelil dvacetiletého muže.V těsné blízkosti „pořádkové služby“ ho dobil dalšími výstřely. A odešel…
Naše krajanka Kateřina Janouchová píše na stránce Katerina Magazinet v reakci na tento článek: „Úzkostlivý středostavovský otec raději obětuje život svých dětí než svojí vlastní představu“.
V úvodu píše: „středostavovský otec se neodvažuje vystoupit pod vlastním jménem, třebaže je vylekaný ze společenského vývoje. On si myslí, že Švédští demokraté a snaha postarat se o svou vlastní zem, je ten největší společenský problém. (Švédští demokraté, ekvivalent dost umírněné AfD, ač v parlamentu, přesto bojkotovaná, druhá největší strana s preferencemi okolo 20 %)
Sotva kdy jsem četla něco více, co vyznačuje „švédský stav“ – kde vzdělané, myslící osoby v dobře prosperující střední třídě díky svému mlčení ze všeho nejvíce přispívají k tomu, že se Švédsko nachází v kriminálním chaosu. Anonymní akademik, otec tří dětí Rickard, je částí toho problému, zbaběle umožňující, aby jeho děti byly nucené žít ve společnosti, kde se děje bezpráví a dusí svoboda slova.“
„Rickard“, jak píše Expressen, v obavě, aby se vyhnul problémům, přestal chodit na svoje oblíbené večerní procházky, přestal jezdit na kole, přestal používat lokální spoje. Vše kvůli tomu, aby se vyhnul zločineckým tlupám, kteří se v honbě za novými trhy začínají objevovat i blízko jeho dosud klidného náměstíčka.
Kateřina zároveň poukazuje na to, že Rickard asi ani fyzicky neexistuje, možná žije jen v redakční fantazii Expressenu, sestavené z mnoha různých myšlenek, které klíčí v názorech v okruhu známých redakce. Možná jsou to čistě vlastní myšlenky novinářů, kteří takto projevují vlastní názory, ale jinak mají strach, aby projevili tyto názory veřejně a aby provětrali svojí politicky korektně nemocnou redakci, která běžně „denuncuje kritiky migrační politiky jako pravicové populisty a fašisty“.
Podobnost čistě náhodná i v českém mediálním světě?
„Rickard“, píše Kateřina, „je typický pro Švédsko, kde 80 % volí strany, které rozebírají veřejné blaho, které šišlají na vrahy a teroristy, strany, které vytváří gigantickou nespravedlnost, kde daňoví poplatníci platí bláznivé azylové projekty, kde tisíce mužů s nejasnou minulostí se pohybují volně po zemi jako vlci vpuštění mezi nevinné, slepé a naivně blábolící ovce. Jedna taková ovce, starší žena, která se věnovala integraci, názorově vymytá idiotskou myšlenkou o všeobjímající dobrotě, nesené ideologickou vlnou politické korektnosti, která nemá problém obětovat svoje oddané, byla minulý týden zavražděná“.
V tzv. vyloučené oblasti, stockholmské Ringeby, kde bydlí více jak 90 % azylantů a imigrantů, volí sociální demokracii, spolustvořitele korektního světa, světe div se, více jak 90 % voličů.
Kateřina Janouchová uzavírá svůj článek: „Nás, co říkáme veřejně co si myslíme, je stále málo. Ty velké masy se sestávají z bezpáteřních středostavovských individuí, které se nechají ponižovat a potlačovat. Muži, kteří ztratili instinkt bránit svoje ženy a děti, svoji vlast. Protože to je přece „nacionalismus“, a před ním se musíme chránit více než před ústím pistole strčené do pusy!“
My je tady nemáme, okřídlená věta, která se dává tušit po přečtení tohoto článku. Ten článek ale není o migraci. Ten článek je o stavu společnosti. O stavu, který vytvořila názorově politická korektnost, kde je fuj říkat, že tato země je naše, že tady jsou naše pravidla, že tady to bude podle nás.
Žijeme v zemi, kde 70 % zákonů a nařízení přicházejících z cizího mocenského centra, naši zákonodárci, tedy zvedači rukou, odsouhlasí bez jediné námitky, protože námitky jsou zbytečné a nic nezmění.
V minulém režimu 99 % voličů hlasovalo pro NF. Najdi rozdíl.
Nic více tu tragiku naši závislosti nedokumentuje, než 17 hodin projevů v parlamentu, opravte mne, jestli se o nějakou bezobsažnou hodinu projevů mýlím, 17 hodin, energie zbůhdarma vyplácaná na problém, který političtí matadoři sami způsobili a který v 17 hodinách zhmotnili v sebemrskačský klacek.
Postupně nás učí si v tichosti zvykat na to, že je zbytečné se ozvat, protože se nic nezmění.
Zbytečné to není. Stále máme čas. Stále tu neplatí budoucnost, která je ve Švédsku realitou.
Ostatně soudím, že „přišel čas si vzít naši zemi zpátky“.
Otto Černý
