Řád neřád...

Nebo neřádstvo v řádech. Ústavní soudce Rychetský nedostane řád, který už mu byl navržený. Ne proto, že by mu patřit neměl, ale kvůli jeho soudcovské iniciativě ohledně změny volebního zákon.

Volebního zákona, který v té minulé podobě sám iniciativně prosazoval.

Pokud by si Pavel Rychetský onen řád zasloužil, rozhodně bych nesouhlasil s tím, aby mu nebyl udělený jen proto, že kdysi podporoval v rámci své soudcovské činnosti něco, co se někomu dnes nemusí líbit.

Stručně shrnuto, řády se udělují za význačné činy, ne za službu sociální demokracii, což mě napadá v případě pana Rychetského, protože jinou záslužnou činnost, která by stále za zmínku než službě socialismu, prostě nevidím. I po podpisu Charty 77 zůstával na atraktivní pozici právníka SBD.

Nechci soudit, možná opravdu měl zásluhy za něco o čem nevíme. V odůvodnění návrhu na udělení řádu to nenajdeme. Za výrok, že bývalý prokurátor Vaš, kterého jeho otec kdysi hájil, je vlastně politický vězeň, to také nebude. Za spisky o úloze Ústavy v socialistickém právním řádu, také ne.

Na pomyslném opačném konci zásluhovosti v této rovině, mám-li posuzovat, bych postavil osobu Petra Uhla, s kterým jsem seděl na Mírově a později spolupracoval v samých počátcích Charty 77 při rozšiřování a rozmnožování textu Prohlášení CH77 a prvních Informacích o Chartě. Působili jsme v poloilegalitě, každý den jednou nohou v kriminále. Poznal jsem ho jako zásadového a charakterního člověka, který byl motorem aktivit Charty 77, a který si s minulým režimem ani v nejmenším nezadal. Byl pokládán za nepřítele režimu č. 1, což dokládá i 9 let vězení. Nejvyššího ocenění se Petrovi Uhlovi dostalo od Francie v podobě rytířského řádu Čestné legie a Národního řádu za zásluhy. V Česku byl oceněný medaili Za zásluhy 1. stupně. Asi tak.

Ono to neřádstvo v řádech a vyznamenáních prolíná celou polistopadovou érou, kdy jsou na piedestal vyzdvihováni často lidé, jejichž prvotní zásluhou bylo, že byli něčí kamarádi.

Ano, nebyli to jen oni, na pořad se dostali i váleční hrdinové, političtí vězni a protikomunističtí odbojáři 50. let, ale ne všichni a vesměs bohužel in memoriam, tedy lidé, kteří se s vědomím tragických důsledků pro sebe i rodinu plnili svoji povinnost jako vojáci, jako občané tohoto státu, jako lidé, kteří považovali za osobní povinnost se postavit proti jakékoliv zvůli, ať měla zabarvení takové nebo onaké. Zvůle nemá barvu.

Je však období v historii našeho státu, které stále stojí v mlhavém nezájmu, třebaže mnozí účastníci by svým odhodláním i praktickými kroky plnit svoji povinnost občana a vojáka mohli být postaveni na roveň všem, jimž československá státnost a nezávislost byla prioritou a stála nad stranickými zájmy.

Bohužel, nikdo si nevzpomněl se státním oceněním na řadu odvážných velitelů a vojáků bývalé ČSLA, kteří byli ochotni se za svoji vlast bít navzdory nepříznivé vojenské situaci a poměru sil.

Tito velitelé a vojáci cítili vlasteneckou povinnost bránit se vojenskému zásahu, vlastně válečnému aktu, který naši zemi ponížil a vtisknul jí status bezmocného satelitu. Bez ohledu na svojí politickou příslušnost, službě v armádě, kterou ovládala politická doktrína vlády jedné strany, byli ochotni splnit úlohu, ke které byli jako vojáci předurčeni, to je bránit svojí zem.

Na ten pomyslný piedestal hrdinů své doby patří i čin plk. Chadalíka, který na letišti v Havlíčkově Brodě rozdal vojákům ostré náboje a 21.8.1968 odletěl vrtulníkem do tehdejšího Západního Německa s nadějí, že se vytvoří exilová vláda. S plk. Chadalíkem jsem se krátce potkal ve vězení na Borech a po počáteční opatrnosti mi celou anabázi vyprávěl. Ani tento hrdina se nedočkal státního vyznamenání.

Další známý příkladný čin byly postoje velitelů 7. výsadkového pluku v Holešově v roce 1968, který se chystal na aktivní obranu a vojáci byli rozhodnutí bránit se za každou cenu.

A tak, když budeme nastavovat ono pomyslné zrcadlo, a chválit se, přemýšlejme, jestli ho především nenastavujeme sami sobě. Jestli docela věrně nevypovídá o nás, o společnosti, která vynáší do čela politiky osoby, jež jsou jen další věrnou karikaturou těch, kteří nás periodicky dovedli k morálnímu marasmu.

Stále budeme součástí vlastní historie, to nikdy nezmizí. Tím, že ji budeme v něčem popírat a v jiném přikrašlovat, zbavujeme se náhledu do budoucna, zbavujeme se vidění souvislostí a cestu nám budou ukazovat jiní.

Otto Černý