Překvapila mě debata o tom, jestli studenti mají platit za výuku na vysokých školách nebo ne. Neplatíme snad za jazykové a odborné kurzy, za doučování, dokonce i za to, že se naučíme jezdit na motocyklu. Tak proč tedy ne za školu, která nám zajistí lepší pracovní podmínky na celý život? Na jednotlivém případě ze Spojených států chci ukázat, jak takové školné funguje.
Ve Spojených státech je několik druhů univerzit (colleges). Těch nejlepších, „Ivy League“ je přibližně deset : (Harvard, Princeton, Yale atd.), pak přijdou státní (UCLA-University of California, UMass, UConn, atd.) soukromé – těch je nejvíc (Northeast, RPI, Bentley, Brandeis, atd.) a několik ostatních, ne moc důležitých, kterým se posměšně říká „Mickey Mouse Colleges“. Na každé universitě existuje oddělení, které se stará o obstarávání financí na chod vlastní instituce, t.zv. Fundraising Department.
Existují mnoho druhů a výšky školného, od $1200 do $15.000, podle druhu univerzity, ekonomické situace rodiny, prospěchu studenta, jeho významu pro sportovní týmy, a tak dále. Proto prosím, neberte informace uveřejněné dole, za všeobecné.
Chci psát o konkrétním případu, proto popíšu jednu soukromou univerzitu specializovanou na počítačovou technologii ve státě New York. Ta nemá žádnou státní ani federální podporu a je závislá na financování jednak svými vlastními dlouholetými investicemi, příspěvky nadací, sponzorů a bývalých studentů, a školným studentů současných. Teď přejdeme ke studiu Kennetha, syna našeho tehdejšího souseda. Ten už před vánocemi, v posledním ročníku gymnázia (High School), tedy půl roku před maturitou, se zúčastnil písemné zkoušky SAT (Student Aptitute Test) čili zkoušky způsobilosti pro přijetí na univerzitu. Podle tohoto testu univerzita, na kterou se přihlásil, vyhodnotila, zda ho přijme. Uspěl a po maturitě byl předvolán k ústním zkouškám, které rovněž úspěšně vykonal. Do týdne rodina obdržela dopis s finančními instrukcemi. Podle nich musela univerzitní komisi předložit daňové přiznání za poslední tři roky, výpis z banky o stavu konta a případného úvěru a vyplnit čestné prohlášení o movitém a nemovitém majetku. Podle toho univerzita vypočítala, že školné za jeden semestr bude $2500 a protože Kennethův průměr na gymnáziu byl A- (asi naše 1.5) bylo mu uděleno stipendium ve výši $500 na každý semestr. (Studenti ze slabých sociálních poměrů, kteří mají dobrý prospěch a potenciál, obvykle obdrží stipendium a různé granty na celou finanční sumu). Univerzita chtěla vědět, kolik bude Kennethova rodina přispívat, aby případně pomohla zařídit státní studentskou bankovní půjčku. Rodiče Kennetha se rozhodli, že přispějí na školné polovinou částky, tj. $1000. Zbytek, $1000 (krát osm – za osm semestrů) poskytla banka v bezúročné půjčce garantované federální vládou USA. Půjčka se měla začít splácet v měsíčních splátkách, rok po Kennethově promoci po dobu 10 let. To znamená přibližně $67 měsíčně. (Je nutno dodat, že Kenneth našel dobré zaměstnání a půjčku splatil už za 3 roky a kvůli inflaci i lacinějšími dolary).
Jenže tento student potřeboval i peníze na ubytování, jídlo, oblečení, učebnice, toaletní potřeby, atd. To rodina odhadla na $1000 měsíčně. Univerzita Kennethovi nabídla, že si může přivydělat jako prodavač v obchodě s počítači, který jí patřil. Dvacet hodin týdně, $3.75 na hodinu. Krát 80, tj. $300 za měsíc. To znamenalo, že rodinný měsíční příspěvek se scvrknul na $700 dolarů. Na to sousedův plat nestačil a tak šla manželka do práce. O letních prázdninách Kenneth pracoval v obchodě 40 hodin týdně a tím si přilepšil. Vydělané peníze mu rodina ponechala.
Rok před promocí navštívili univerzitu zástupci různých firem a organizací, aby nabídli nadaným studentům zaměstnání a pracovní smlouvu na dva roky. Kenneth, který byl velice dobrým studentem, se stal jedním z pracovníků společnosti IBM, kde se stal odborníkem na software, vymyslel dva softwarové „zlepšováky“ a byl „odkoupen“ společností Microsoft, kde je dodnes a kde vydělává víc než třikrát tolik, než je průměrný americký příjem.
Náš soused mi jednou řekl, že ty čtyři roky, po které rodina musela Kennetha podporovat, byly sice tvrdé, ale že nelituje ani jednoho dolaru z investice, kterou učinil pro kvalitní vzdělání svého syna.
Osobně chci k tomu poznamenat, že podle mého názoru jednotné plošné školné, tj. 20.000 Kč, o kterém se nyní hovoří, není zcela domyšlené – viz nahoře. A dále – školné na českých univerzitách, pokud bude zavedeno, by mělo být rodiči vysokoškolských studentů a studentek považováno za jednu z nejlepších investic pro budoucnost jejich dětí. Vždyť přece i za výuku v autoškole a jazykové kurzy se platí a nikdo se nediví.
