Boží tělo po 100 letech

Je dobré jednou za čas vypadnout z hlavního města. I když člověk nemá auto a musí se spolehnout na ČD a ČSAD. A přijmout jejich názory na hygienu a pohodlí.

O víkendu jsme si zajeli do malé vesničky na jižní Moravě, kde moje žena vyrostla a kde jsme několikrát za rok navštěvovali její rodiče a příbuzné.
Na návsi před kostelem stály tři lavičky a na nich skupinka kluků a děvčat v takovém středním teenagerovském věku. Sedli jsme si opodál a dívali se na vkusně opravený kostel.
„Tady jsem šla na své první Boží tělo,“ povzdechla si manželka. Chtěla vyprávět dál, ale hluk skupinky ji přerušil. K lavičkám totiž přistoupil nějaký hoch, který šel právě kolem.
„Kam deš, vole?“ zakřičel na něj jeden z party. Předtím odhodil cigaretu a napil se z PET láhve.
„No pařit, vole, na dýzu do Slavotic. Pořádně se vožrat, neboť máme sobotu,“ dodal spisovně.
„Ty vole,“ ozvala se dívka s načerno nabarvenými vlasy a stříbrným kroužkem ve spodním rtu. „Proč neposloucháš hiphop, kreténe, to je teď in. A co to máš na sobě, debile? Si v těch riflích upnutej jak termální. Zajdi si k šikmovokejm, a kup si hadry vo dvě čísla větší.“
„No sure,“ přidala se její kamarádka. „A k tomu kulicha přes voči a řetěz…“
Chlapec nereagoval a pokračoval v chůzi. Skupinka zmkla. Někteří s nich si zapálili cigaretu – hlavně dívky – ostatní se napili z láhví a obloukem si před sebe odplivli.
„Říkala´s něco o tom, jak jsi sem chodila na Boží tělo,“ snažil jsem se navázat na manželčino předchozí vyprávění. Mávla rukou:
„Dopovím ti to u našich na zahrádce. Budeme tam mít větší klid. To Boží tělo mi teď připadá, jako by to bylo před sto lety“.