Zglajchšaltovat

Pamatuji si místo i rok, kdy jsem poprvé spatřil muže s plnovousem. To byla koncem padesátých let velká výjimka, protože soudruzi se všichni holil a nosili rádiovky. Přitom všichni tři jejich věrozvěsti měli vousy, byť V.I.L. pouze bradku. Bylo potřeba všechno sjednotit a jinakost se netrpěla. Nacpat do škatulky a co přečnívá odříznout. "Zglajchšaltovat". Vůbec jim nevadilo, že to slovo vynalezli Náckové už v roce 1933. Slovník ho překládá jako násilně usměrnit, nebo ošklivě česky „zestejnit“.
Pamatuji si, kdy jsem viděl prvního tetovaného člověka. Byl to voják, na předloktí měl velmi neumělé srdce s monogramem své milované. Jestlipak vydržela 730 dní bez něj? Dnes má kérku kdekdo a není to „salounfähig“, čili společensky degradující ozdoba. Napadá mě v té souvislosti pragocentristický případ dospívající slečny, která žádala otce o dovolení nechat se tetovat. Otec pravil, že souhlasí, ale že ji prosí, aby si pro kérku vybrala nějaké málo významné místo, protože třeba časem bude litovat, že si ji nechala udělat. Dívka přikývla a po dvou týdnech hrdě hlásila: „Táto poslechla jsem tě a nechala jsem si to udělat na absolutně bezvýznamném místě. Zajela jsem si kvůli tomu až do Brna.“ O kolik čtenářů jsem teď přišel?
Pamatuji si, kdy jsem se poprvé setkal s lesbickou dívkou. Představil mi ji v jedné restauraci kamarád Pepík a vypadala opravdu jako kluk. Účes, obvod hrudníku i zanedbaná hygiena, ukazovaly na chlapa. Nezvyklé bylo, když nás upozorňovala na kolemjdoucí pěkná děvčata.
Pamatuji si, jak jsme v sedmdesátých letech na střední škole bojovali proti zákazu nosit dlouhé vlasy (chlapci) používat make-up (děvčata) pomocí tiché stávky.
Pamatuji si, jak jsme se dívali jinam, když jsme potkali někoho viditelně tělesně postiženého, jakkoli chybějící noha či paže naše pohledy přitahovaly.
Něco podobného si pravděpodobně vybavíte i vy, už kvůli tomu, že to bylo prostě jiné – zkrátka mimo zavedené pořádky.
Bolševik nás neučil toleranci, protože sám tolerantní nebyl ani trochu. Neváhal výjimky trestat, zavírat do ústavů a kriminálů. Je mi líto, že se řada našich spoluobčanů nemůže toho bolševika zbavit, i když už třicet let žijeme v otevřené společnosti.
Už snad i lidovci pochopili, že homosexualita se léčit nedá, že nemá smysl vysvětlovat teenagerům, aby neexperimentovali se svým vzhledem, že naši spoluobčané na vozíku občas potřebují pomoc, ale nesnášejí soucit. Jeden kluk mi vyprávěl, jak v parném létě seděl na vozíku na náměstí Míru a v ruce měl kelímek s limonádou. Nemaje nic lepšího na práci, koukal po holkách. Vtom zachytil úsměv jedné opravdu hezké. Zdálky už se smála i zblízka se pak smála, jak zpívá klasik. Nemohl uvěřit svému štěstí, ohlížel se, jestli se neculí na jiného, zdravýma nohama vybaveného chlapce. Mezitím došla až k němu a do té limonády mu hodila dvacetikorunu. Nikdy bych si netroufl vyprávět tak drsné vtipy jako oni.
Ano, čas oponou trhnul, po Praze chodívá průvod LGBT komunity, pod pódiem na každém slušném koncertě je vyhrazené místo pro vozíčkáře, už se nedivíme skoro ničemu, mnohdy se ani neohlédneme. Všechno by bylo na dobré cestě, kdyby se toho také nechytili aktivisté a netlačili na pilu moc.
Inkluze ve školách je jeden velký flop, jak říkají Němci průseru. Stačí špatně posoudit, jak dalece postižené dítě je ještě vhodné umístit mezi „zdravé“ spolužáky a místo pro obě strany přínosného soužití se vyučování jen zdržuje, což dobrým vztahům nepřispívá.
Kam vedla a vede pozitivní diskriminace vidíme s USA. Indiáni jsou opilí už dopoledne a černoši a Hispánci jsou v ghettech i nadále. Kam vedou povinné kvóty asi bohužel ještě poznáme. Povýšen bude pouze příslušník nějaké menšiny, ale kde je pořád brát? Víte, jaká poptávka bude po homosexuálních Eskymácích muslimského vyznání?
Takže je to jako obvykle z jednoho extrému do druhého.