Nedělejme si iluze, že tomu tak není v Rusku. To proto se báťuška tak strašně bojí. Jeho Brutem nemusí být nikdo zvenčí, ten by se tam ani nedostal. Ostatně je lépe vykrvácet v senátu než se nechat vláčet do Haagu, že.
Diktátoři upevňují svou moc dvěma způsoby. Prebendami a strachem. Obě tyto motivace sice fungují, ale nevytvářejí opravdový vztah. Vždycky se může najít někdo, kdo nabídne voňavějšího buřta nebo vyvolá ještě větší strach. U lidí v hierarchii pod autoritářským vládcem nelze mluvit o jakékoli důvěře. Všichni se bojí všech. A pokud je tím vůdcem fízl, tak si to profízlované prostředí umíme představit. Ale i v této atmosféře strachu je vám vždycky někdo sympatičtější a někdo míň. Je přirozené, že se někomu pokoušíte věřit, což může být smrtelné, když se spletete, ale je to lidské. Na základě regionálního původu, nebo organizace, ze které jste do věrchušky přišli, vznikají kliky. Uvnitř těchto klik se postupně formují fronty na vyšší funkce a pochopitelně i na tu nejvyšší.
Nedělejme si iluze, že tomu tak není v Rusku. To proto se báťuška tak strašně bojí. Jeho Brutem nemusí být nikdo zvenčí, ten by se tam ani nedostal. Ostatně je lépe vykrvácet v senátu než se nechat vláčet do Haagu, že.
Budete říkat, že v minulém odstavci je přání otcem myšlenky a že to není pravděpodobné, ale diktátoři se většinou nedožívají vysokého věku při krmení ptáčků a zalévání květin. A i tak se časem najde v jejich vlasech arzenik. Ostatně: kdo čím zachází, také schází, říkávaly naše babičky.
Možná vám přijde předčasné přemýšlet o tom co bude dál, až tahle válka skončí, ale ani to nevěští nic dobrého. Opírám se přitom o statě komentátorů, kteří v Rusku vyrostli a znají tamější mentalitu a situaci daleko lépe než já. V Rusku žádná demokratická tradice neexistuje, na mužiky vždycky platila jen knuta. Jsou zvyklí poslouchat a vrchnosti věřit. Kritické myšlení je zakázáno. Koho trápí pochybnosti, ten si koupí butylku vodky. Však se podívejme, kde jsme s budováním občanské společnosti a demokracie po třiceti letech my, a to jsme měli první republiku a při vší úctě nejsme tak zaostalí jako některé národy SSSR.
Ono to bohužel do určité míry platí i pro Ukrajinu, ale jeden obrovský rozdíl tam je, a proto si tak dobře rozumíme. Oni podobně jako my, mají také velkého souseda, který je ničí a proti kterému se musí vymezovat. To ohromně zbystřuje mozek!
Žádný samostatný a hrdý národ nemůže nikdy přijmout jakoukoli formu dohledu. Víme ale, do jaké černé díry budou mizet obrovské prostředky, které by měly Ukrajinu posunout blíž ke vstupu do EU a NATO? Přes všechen obdiv a sympatie, nepůjde to tak snadno a rychle, ale hrozně jim držím palce!
