Svatý otec reformátorem – není to protimluv?

Církev (organizace) je důležitější, než víra samotná. Kdo chce stoupat v polovojenské hierarchii, kde je disciplína na prvním místě, musí s vlky vít a hlavně dělat církevní politiku. Upřímná a poctivá víra přitom není podmínkou.

Nejsem katolík, ale moc fandím Svatému otci, aby se mu povedla reforma, do které se pustil. Možná by si v řadě otázek rozuměl s naším Mistrem Janem. Také se mu nelíbí tlustá břicha, honosná roucha a luxus, ve kterém žijí vatikánští papaláši. Překazil kupčení i slavné Vatikánské bance, která neváhala prát špinavé peníze.

Ale moc se o něj bojím, protože by mohl dopadnout jako ten mladý hezký prezident, kterého zastřelili v Dallasu. Ač se možná nikdy nedozvíme, jak to tehdy opravdu bylo, každý čtenář detektivek ví, že je třeba se ptát komu to prospělo. Jeho smrt si nejspíš přáli ti, kterým bral jejich moc a kšefty. To proto se o toho Frantíka bojím! Jenže se asi nebude střílet, to je příliš americké, příliš přímé. Ve Vatikánu by jeden tušil spíše něco podlejšího a ženštějšího – například jed.

O co vlastně jde?

Už dávno je důležitější církev – tedy sama organizace - než víra samotná. Kdo chce stoupat v polovojenské hierarchii, kde je disciplína na prvním místě, musí s vlky vít a hlavně dělat církevní politiku. Upřímná a poctivá víra přitom není podmínkou.

Copak nám to pamětníkům komunistického režimu připomíná? Strana také byla důležitější, než idea samotná. A musíme si přiznat, že se žádný pokus o reformu nepodařil. To proto, že je tato krásná idea v praxi nerealizovatelná, jde totiž proti základním lidským vlastnostem. Touze být nejlepším a vlastnit majetek. Nebýt anonymním vězeňským číslem v mase dalších šedých myší. Rovnostářské systémy odebírají motivaci. Nejlepším důkazem jsou kibucy v Izraeli. Skoro všechny postupně skončily a pár posledních je spíše turistickou atrakcí. Nedostatek víry a dobré vůle se jejich zakladatelům určitě vyčíst nedá a přesto se to nepovedlo, protože to prostě fungovat nemůže. George Orwell to dobře věděl už v před sedmdesáti lety.

Je možné reformovat katolickou církev? Je možné zbavit její hodnostáře pompy a přivést je ke zbožné skromnosti? Je možné se vrátit ke kořenům a nekázat vodu a při tom pít víno?  Nejdou i katolická dogmata proti přirozeným lidským pudům a vlastnostem? Není celibát jen semeništěm homosexuálních a pedofilních afér? Nevím, jestli je náprava možná, ale jisté je, že je důležité se o to alespoň pokusit. Jen bych se na Františkově místě určitě vyhýbal Kostnici.