Státní rozpočet je vlastně totéž jako domácnost, jen ta čísla jsou trochu větší. Logika je identická a odpovědnost je mnohonásobně vyšší. Když utratíme víc, než máme, žijeme na dluh, a to nejde věčně.
Nejvíc mě štve, že se dlouze diskutuje o rozpočtu a nikam to nevede, protože debatovat s paní Maláčovou nebo populisty z Agrofertu těsně před volbami, to by si jeden vytrhal poslední šediny. Je mi líto paní Zamrazilové, pana Špicara a dalších odborníků, kteří se marně pokoušejí vnést do té debaty zdravý rozum.
V podstatě na to jeden nemusí mít ani Harvard ani VŠE, troufám si to v rámci genderově nekorektních stereotypů vysvětlit každé (i blond) hospodyňce. Je to úplně stejné jako doma.
Na jedné straně jsou výplaty, důchody, případně jiné peníze, které každý měsíc přicházejí (příjmy) a na druhé je to, co budeme platit (výdaje). A to, co budeme platit se dělí na to, co musíme zaplatit a na to co bychom rádi. Kolega Vrba tomu říkával „nice to have.“ Zodpovědný hospodář ví, že může utratit právě jen to co zbude, když se povinné položky poplatí. Jinak si bude muset ten rozdíl někde půjčit, ale to by musel/a mít jistotu, že to někdy splatí, aby nepřišel/a do vězení pro dlužníky. Tak jednoduché to je, dáme si Kaffee+Kuchen a budeme pokračovat.
Můžeme se zamyslet, jestli by bylo možné příjmy zvýšit. Vzít další úvazek, udělat oči na vedoucího, zavraždit bohatou tetu nebo vykrást banku. Když nic z toho nevyjde, vrhneme se na výdaje. Jak už jsme si výše řekli, jsou to především takové, které jsou povinné: nájem, energie, pojistky, daně atd. O těch netřeba přemýšlet, ty jsou jisté jako smrt.
Rozdíl mezi příjmy a výdaji můžeme utratit, ale měli bychom si něco dát stranou. Na dovolenou, na dárky, až se rozbije lednička a podobně.
A nakonec nám něco zbude a z toho platíme jídlo, parádu, auto, kulturu, internet a hlouposti, které nám dělají radost. Dočasně můžeme šetřit na jídle, ale půjde o zdraví, můžeme se spokojit s halenkou od loňska, ale kolegyně v práci si toho všimnou, nemusíme jít do kina, knížky si můžeme půjčit knihovně a ta rozkošná vázička halt v tom obchodě ještě chvíli zůstane.
Státní rozpočet je vlastně totéž, jen ta čísla jsou trochu větší. Logika je identická a odpovědnost je mnohonásobně vyšší. Když utratíme víc, než máme, žijeme na dluh, a to nejde věčně. Nemá smysl se koukat na špatné příklady kolem nás. Měli bychom se spíš dívat na ty země, které to dělají dobře. Například Německo si v době konjunktury našetřilo, takže pandemickou krizí prošlo bez velkého zadlužování.
Co by se mělo tedy konkrétně udělat, abychom se v těch dluzích neutopili?
- Stát by svým zaměstnancům neměl meziročně přidat víc, než 3 %, aby kryl inflaci. Všichni musí pochopit, že teď prostě na víc nemáme.
- Důchodci by měli dostat pouze to, na co mají nárok ze zákona.
- Okamžitě zrušit nesmyslné slevy jízdného pro důchodce a studenty.
- Nevracet superhrubou mzdu, ale nahradit ji progresivním zdaněním vysokých platů, tak, aby se do státního rozpočtu vrátila stejná částka, která díky zrušení superhrubé mzdy zmizela.
- Okamžitě vrátit daň z prodeje nemovitosti. Pokud má někdo 5-15 milionů na byt, pak to není nízkopříjmová osoba, a tudíž ta daň nikoho nepošle do konkurzu.
A jsme z těch schilleroidních tři sta devadesáti miliard cca na dvou stech padesáti. To by byl také velmi dobrý základ pro rozpočet 2023, který by (když nepřijde další mor) mohl být v mínusu už pod sto miliard.
Garantuji vám ale, že to všechno se nestane, protože těsně před volbami přece nikdo neřekne, že je nutné si utáhnout opasky, nefňukat, nikoho nepodplácet a makat!
