Stále je mezi námi minimálně třetina spoluobčanů, kteří vymění budoucnost svých dětí za dnešní blaho, kteří nedokáží odložit svou okamžitou odměnu a kousek toho příslovečného mamuta si nechat v mrazáku na horší časy.
Když se rozhlédneme po Evropě, jsou volební preference sociálně demokratických stran skoro všude stejně mizerné. Podle mého soudu je to tím, že zmizel jejich raison d‘eter. Vznikly v předminulém století proto, aby hájily zájmy dělníků. Tehdy šlo o to vybojovat ta nejzákladnější práva a aspoň trochu humánní pracovní podmínky.
Jenže to se dávno podařilo, většina členských zemí EU se dá považovat za sociální státy. A přestože se vždycky najde nějaký zdivočelý odborář, který by chtěl víc, dělníci to tak nějak vědí. Už nejde o to si něco vybojovat, ale spíše udržet.
Toho pochopitelně využívají populisté, kteří je straší, že každá jiná vláda by jim jejich výdobytky vzala. Je to do určité míry pravda, protože řada sociálních výhod je dlouhodobě (nejen kvůli demografickému vývoji) neudržitelná.
Opět se vrátím ke knize Dvanáct pravidel pro život Jordana B. Petersona, a opřu se o kapitolu „Usilujte o to, co je smysluplné, nikoli výhodné.“
Autor velmi zjednodušeně řečeno tvrdí, že v okamžiku, když si naši předkové uvědomili, že pokud se zřeknou odměny ihned, dočkají se v budoucnosti něčeho daleko hodnotnějšího, došlo k výraznému zlomu ve vývoji lidstva. Nesnědli ulovené zvíře na posezení, byli schopni si kousek mamuta odložit na horší časy. Pokud obětujeme dnešek ve prospěch zítřka, zřekli jsme se tzv. „okamžité odměny“.
„Zjistili jsme, že budeme-li se chovat řádně dnes – budeme-li krotit svá nutkání a mít ohled na úděl svých bližních – můžeme se dočkat štědřejší odměny v budoucnu, v čase a místě, které zatím neexistuje. Začali jsme se mírnit a pořádat své bezprostřední pohnutky tak, aby nestály v cestě druhým, ani nám samým v budoucnosti. Nešlo o nic jiného než proces organizace společnosti. Objev příčinného vztahu mezi současným úsilím a budoucí hodnotou dal vzniknout společenské smlouvě, tedy organizaci, která umožňuje spolehlivě ukládat a zachovávat dnešní práci (především ve formě pohledávek vůči druhým).“
Nevím přesně, které období vývoje člověka tady má pan Peterson na mysli, ale předpokládám, že řádově před desítkami tisíc let. Pochopili jsme to opravdu všichni? Obávám se že ne. Stále je mezi námi minimálně třetina spoluobčanů, kteří vymění budoucnost svých dětí za dnešní blaho, kteří nedokáží odložit svou okamžitou odměnu a kousek toho příslovečného mamuta si nechat v mrazáku na horší časy. Neodolají lákadlům všudypřítomných reklam a vlastním slabostem. (Ne, že bych já sám byl lepší!)
To be fair, musím přiznat, že jejich rozhodnutí žít stylem carpe diem do určité míry rozumím. Vždyť jakou zkušenost nám předaly generace našich otců a dědů? Celý život šetřili a pak přišla válka, měnová reforma, nebo jiná pohroma. Takže: Co je doma to se počítá, nacpeme si nácka a zítra nějak bude! Ještě vždycky nějak bylo. Slunce vyjde zas.
Bohužel zrovna tak nesplňujeme ani další věty z citovaného textu. Mírníme se, abychom nestáli v cestě druhým? Nevítězí hamižnost a nechováme se bezohledně? Opravdu u nás funguje ona společenská smlouva? Máme fakticky spolehlivý aparát, který nad jejím dodržováním bdí a který si formou daní platíme?
A to jsem původně chtěl být dnes aspoň trochu optimistický.
