Náš návrat do Evropy

S mým německým kamarádem jsem se seznámil v roce 1970 a přátelství nám vydrželo dodnes. To proto, že nás pojí hudba, stejný smysl pro humor, literatura a hodně podobný pohled na svět. Čas od času se ale ukazuje, že jsou věci, ve kterých si prostě rozumět nemůžeme.

Ti, kdo mě znají jistě budou věřit, že následující řádky nejsou plné hořkosti či dokonce závisti, jde pouze o snahu pochopit, proč se nechápeme.

Jürgen je ročník 1951, takže válku nezažil a nevýslovnou bídu poválečných let také ne.

Když začínal rozum brát, byla už jeho rodina, jak se říká za vodou, takže materiální nedostatek nezažil. Naopak u našich sousedů vrcholil hospodářský zázrak a všechno se zdálo být skvělé. Naplno zažil éru hippies, sexuální revoluce, nebývalý rozmach hudby a umění šedesátých let. Pak sice v Paříži hořela auta a do Prahy dorazily tanky, ale pro studenty německých středních a vysokých škol se mnoho nezměnilo.  Zažívali bezstarostná studentská léta, obzvláště, když mohli rodiče přispívat na skromný studentský byt a starého brouka. Nemohu rovnou napsat, že to byl nepřetržitý mejdan, protože v Německu vám zkoušku zadarmo nedají, ale nebyl problém mít pro kapelu aparaturu a pronajmout si zkušebnu.

Nechci ani laskavého čtenáře nudit popisem toho, jak vypadal život stejné generace u nás, ale jistě chápete, že v některých věcech si prostě rozumět nemůžeme. 

Poprvé se to projevilo po revoluci, kdy jsem zjistil, že Jürgen, tehdy už učitel němčiny na gymnáziu nedaleko Stuttgartu, je vlastně z našeho pohledu levicový intelektuál a mé názory vítající kapitalismus bez přívlastků mu přišly dost napravo. 

Podruhé jsme měli vzrušenou debatu, když Mutti pozvala do Evropy migranty. Vážíme si našeho přátelství natolik, že jsme raději tuhle debatu ukončili a ponechali si každý svůj názor. A potřetí jsme do stejné řeky vstoupili teď, protože on nechápe, proč by se měl dočasně vzdát některých svobod.

Všimněte si, že jsem podtrhl slovo dočasně, nefandím Orbánovi ani jiným, kteří by chtěli této krize zneužít. Na druhé straně nemám pocit, že bych byl tak strašně zajímavý (a se mnou 80 % národa), že by nějaký zloduch skutečně stál o má data, ze kterých by se dozvěděl, jakou mám teplotu a že jsem byl 16.4.2020 v Milevsku. Kromě toho to jistě každý 007 už dávno ví, protože jsem byl s autem u pumpy, v obchodě jsem platil kartou a celou dobu jsem měl v kapse mobil.

Jürgen se na mě (na nás) dívá s despektem, že více nebojujeme za svá práva a svobody a že nám přijde směšné, když skupina senátorů napadne zákaz cestování za hranice. Než se to projednalo byl stejně zrušen. Není tomu tak, že bych se o své svobody nebál, ale jsem schopen se jich na jistou dobu z dobrého důvodu vzdát. Ochrana života a zdraví mezi ty důvody patří.

Názor kamarádův se mi vybavil, když jsem četl v Reflexu článek mého oblíbeného autora Milana Tesaře, ve kterém popisuje nesnesitelnou dvoutýdenní karanténu po svém návratu z dovolené na Kanárech. On a jeho přítelkyně ji byli nuceni strávit v třípokojovém bytě. To mě vážně rozplakalo! Přitom jim jídlo nosili za dveře a internet šel na plné pecky. De facto přišli pouze o osobní kontakty s rodinou a intelektuální kecy v redakci, kavárnách a hospodách. Panu Tesařovi bylo v listopadu 1989 patnáct let, nezažil tedy dobu nesvobody.

Nesměju se mu, ani ho neodsuzuji, ba právě naopak. Jsem šťasten, že generace našich dětí má stejný názor jako můj svobodomyslný německý přítel. To znamená, že je všechno v pořádku. 

Tolik k našemu návratu do Evropy, jak jsme tomu v prvních letech po převratu říkali.