V tom přichází mesiáš, který s těmi Kalousky zatočí! Ventiluje veškerou nahromaděnou frustraci. Krást nemá zapotřebí, protože je dost bohatý. A když dokázal vybudovat firmu, tak přece bude také umět řídit stát. Jako firmu!
Kdosi říkal, že to bude trvat dvě generace a nejspíš měl pravdu. Rozdíly mezi reálně socialistickou společností konce osmdesátých let a normálně fungující demokracií typu tehdejší Západní Evropy byly skutečně zásadní. Nechci se dnes tolik věnovat ekonomice, nebo právnímu prostředí, mě zajímá víc vnímání režimu lidmi a z toho vyplývající politické preference.
Prvotní nadšení, ve kterém obyvatelstvo kývlo skoro na všechno, jsme využili hodně, ale ne maximálně. Dalo se udělat víc, ale kdo jim to dnes může vyčítat, dělali to poprvé, a i když se (obzvláště někteří) tvářili jako strašní machři s náběhem na Nobelovku, tak tomu tak vůbec nebylo. Jen jejich neskonalá pýcha jim nedovolila více opisovat od zavedených receptů okolních úspěšných zemí. Šlo se často „třetí cestou“, kterou tolik odsuzovali.
Jak transformace pokračovala, ochota občanstva utahovat opasky, a hlavně vyhrnovat rukávy, klesala. Jednak se začaly objevovat sociální rozdíly, což odporovalo stokrát opakované komunistické lži, že máme mít všichni stejně, kromě toho nebyla trestána provinění proti dobrým mravů, často dokonce ani proti zákonům. A co hůře, v těch špinavostech byli mnohdy namočeni sami politici. Nejdříve ti občanští a pak ti socialističtí. To všechno vytvořilo podhoubí pro strany a hnutí, které postavily své politické programy na protikorupční rétorice. Že to byly naděje zcela marné, ukázalo se záhy, protože najít schopného člověka, který by byl ochoten jít do politiky, a přitom měl nějaké morální zásady je opravdu těžké. A pokud tam s nimi vstoupil, brzo ho to semlelo, nebo odešeli jako Čermák nebo Třeštíková zvracet jinam.
Zajímavé je, jak se zachovali voliči. Jedna část stále věří faktu, že demokracie není dokonalá, ale nic lepšího zatím nikdo nevymyslel. Skandály a prohřešky nepokládá za vady systému, ale za chyby vzniklé při jeho realizaci, zaviněné konkrétními lidmi.
Druhá část se už v době obrovského vzestupu Milošovy sociální demokracie smířila s tím, že na to, aby byli úspěšní nemají buď žaludek, nervy, schopnosti nebo nejsou dostatečně pilní.
Socdem byla tedy první partají, kterou tehdy volili nespokojení občané a věřili, že se jich ujme podobně jako socík. Ten byl sice špatnou mámou, ale nikoho kromě svých nepřátel nenechal zahynout. Každý, kdo nereptal měl embéčko, v neděli na stole bůček, případně chatičku a dovolenou v Bulharsku. Dvanáctka stála v hospodě tři koruny, tak proč nedržet hubu a krok.
V době, kdy revoluční nadšení definitivně vyprchalo, zavládla velká poptávka po starém dobrém klidu na práci. Rozšířilo se heslo: „pro tohle jsme klíči nezvonili!“ V češtině nefunguje výstižná německá slovní hříčka „Ostalgie“ – kombinace nostalgie a východu. Místo toho byl jeden skandál následován druhým, a protože obě vládnoucí strany mezitím ovládly justici, nikdo nebyl potrestán. Tím skončila víra ve spravedlnost u další velké skupiny voličů.
V tom přichází mesiáš, který s těmi Kalousky zatočí! Ventiluje veškerou nahromaděnou frustraci. Krást nemá zapotřebí, protože je dost bohatý. A když dokázal vybudovat takovou obrovskou a úspěšnou firmu, tak přece bude také umět řídit stát. Jak? No přece jako firmu!
Nějak si přitom tito nespokojení nevšimli, že kradl už za komunistů, když si jako pracovník zahraničního obchodu nechával posílat provizi Švýcarska a s těmito penězi pak začal po revoluci podnikat. Kromě toho se podepsal zločinné Stb a vlekoucí se soudy to nakonec dokážou, ať do toho vrazí jakékoli peníze. Při rozšiřování svého impéria postupoval v rukavicích, které by slušely Cosa Nostře. I pro to existuje také dostatek důkazů. Přesto je díky populistické rétorice a dárkům, pro voliče přijatelný a díky impotentům z demokratických stran tady bude vládnout i po příštích volbách. A nikdy jinak. Závidím Slovákům! Tedy prozatím. Přál bych jim, aby se pod veselou škraboškou neskrýval Andrej II.
