Období Pražského jara a jeho tragického konce zažila paní Válková na právnické fakultě, kde se mezi studenty práv zcela jistě vůbec nehovořilo o rehabilitacích nespravedlivě vězněných, případně popravených.
Helena Válková se narodila tři roky po vítězství dělnické třídy do českoněmecké rodiny. Podle Wikipedie se její otec v roce 1938 přihlásil k české národnosti, takže se přestěhoval z Němci zabraných Sudet do Protektorátu, kde pak pracoval u policie. Čili vyrůstala v rodině, která nebyla politicky neuvědomělá. Otec se ukázal být vlastencem, ona sama hodnotí německou okupaci Československa jako mírnou, proti tomu, co za války zažilo Polsko nebo Sovětský svaz. Protože to nemůže mít z vlastní zkušenosti, bude se jednat s největší pravděpodobností o názor jejích rodičů. Těch rodičů, kteří jí ani v době politického tání šedesátých let neřekli vůbec nic o politických procesech předchozího desetiletí a jejich protagonistech.
Období Pražského jara a jeho tragického konce zažila paní Válková na právnické fakultě, kde se mezi studenty práv zcela jistě vůbec nehovořilo o rehabilitacích nespravedlivě vězněných, případně popravených.
V jejím životopisu nenajdeme datum vstupu do KSČ, ale předpokládejme, že členství bylo podmínkou pro její vědeckou práci ve Výzkumném ústavu kriminologie při generální prokuratuře ČSSR, kam nastoupila v roce 1975, tedy už po stranických prověrkách a nedlouho po své promoci.
V roce 1979 zde vznikl text, který spolupodepsala s Dr. Urválkem a který v těchto dnech propírají média. Jí bylo osmadvacet a o čtyřicet jedna let staršímu fanatickému komunistickému prokurátorovi zbývalo půl roku života. Co měli společného, že se z nich stali spoluautoři? Jakým způsobem spolu na tom článku (nebo i na jiných projektech) pracovali?
Je třeba říci, že tyhle problémy s pamětí, zrakem a sluchem mají skoro všichni politici. Je zajímavé, že do funkcí jdou, přestože mají plné skříně kostlivců, s naivní vírou, že nebudou objeveni. A i v případě, že je nějaký šťoura vynese na světlo Boží, stejně zapírají, používají často neuvěřitelné konstrukce lží – opět s nadějí, že jejich voliči – čtenáři a diváci médií – jsou intelektuálně nesmělí prosťáčci, kterým je možné nakecat úplně cokoli.
Průšvih je, že to jen neúnosně prodlužuje agonii. Je to finálně velmi trapné divadlo, takže ke slepotě a hluchotě se musí přidat ještě notně tlustá hroší kůže…
