Čtyřicet minut napětí, skvělá atmosféra, bojující holky, vynikající diváci, emotivní komentář posledních minut, 40 sekund do konce a Češky drží míč. Je rozhodnuto. Oko nezůstává suché, ani to prezidentské.
Petr Josek
Nádherný zážitek nabídl páteční podvečer nejen sportovním fandům. Ačkoli nejsem kovaný basketbalový fanoušek, tohle prostě nemělo chybu. Češky hnané vyprodanou halou hrály jako o život. Bojovaly o každý míč. Nikdy bych neřekl, že ženský basketbal může být tak tvrdá a nekompromisní hra. Zvlášť v některých chvílích, kdy se soupeřky přetahovaly o míč i v sedě či v leže, dostávalo slovo zápas svého skutečného významu. Naše holky byly plné odhodlání. Soustředěným výkonem šly za svým cílem. Prakticky celý zápas byly mírně ve vedení, ale neztrácely koncentraci. Mistryně světa z Austrálie budily respekt nejen svým basketbalovým umem, ale i vzrůstem. Se vším se ale naše holky tvrdou a riskantní hrou vypořádaly a zvítězily.
Moje pocity a myslím, že i pocity většiny diváků jsou srovnatelné například s vítězstvím českých hokejistů na mistrovství světa. Jsem tak neskutečně pyšný, že pár slečen z naší malé země svým bojovným srdcem dokáže porazit i takového giganta v oboru, jakým Austrálie bezesporu je.
Děkuju za tu husí kůži, za ten neskutečný mráz, který mi běhal po zádech. Záběr do publika mluvil za vše. Bujaré oslavy se stovkami papírových kapesníčků. Ani pan prezident nezůstal zpět. K jeho již pověstně pyšnému pohledu dokonce přibyl třesoucí se spodní ret a slzy v očích. Taková to byla síla. Pro mě naše holky mistryněmi světa už jsou.
