Problém efektivity, průměru a lásky

Jednou z důležitých hodnot v současné ekonomice je pojem přiměřená kvalita. Jednoduše není problém vyrobit dobré auto za dva miliony, je problém vyrobit dobré auto za 200 tisíc. Zisk je základní hodnotou, kterou se snažíme dosáhnout a on nám definuje správné od špatného. Jsou ale situace, kdy zisk nemůže být z dlouhodobého hlediska jedinou hodnotou. Ale ekologie, vztahy, to vše se může do nákladů promítat takovým způsobem, že by z produktu či služby udělalo neprodejné zboží, zvláště tehdy, když konkurence nejede ve stejném gardu.

Když se ale díváme na umělce, jeho „efektivita“ leží úplně jinde. Když děláte něco s láskou, uděláte to jinak, něž jen za nejmenší náklady vzhledem k užitku. Kdo z nás netouží si koupit něco, co dělal někdo s láskou, oproti tomu, co dělal někdo efektivně. Ale po robotovi tohle přece chtít nemůžeme.

Nakonec tragické události ve Fukušimě mohou také ukázat na diskusi efektivity a přiměřené kvality. Od kdy se vyplatí dimenzovat elektrárnu ještě jinak, než jen že to bude v průměru dobré. Efektivita nás zahání do doby průměru.

Věřím, že skutečná změna přístupu se stane v momentě, kdy se změní priority našich potřeb. Stejně tak, jako se efektivita objevila, jako skutečně průlomový způsob přemýšlení, tak potřebujeme i nový komplexní přístup ke kvalitě, který v sobě bude integrovat i pozapomenutou "lásku".