Pravidla Jakuzy a management

„Na příbězích Jakuzi je něco mytického, zřejmě proto, že obsahují násilí. Když se podíváte na lidské dějiny, můžete podlehnout iluzi, že se lidstvo vyvíjí, a že došlo k jistému pokroku. Když se na to ale podíváte z jiného úhlu, nejsou dějiny ničím jiným než opakování válek a zabíjení. Možná jsou lidské bytosti motivovány pouze základními, primitivními potřebami. Přežít, získat potravu, mít lepší život. Stále jde o to samé, jak přežít uprostřed jiných. Musíte hrát různé hry a nemůžete nikomu věřit. Všimněte si, jak se takoví lidé chovají, každý je součástí nějaké skupiny, ale když jde do tuhého, každý hraje jen sám na sebe.“ Režisér Takeshi Kitano.

Často si kladu otázku, kolik z genů Jakuzy má v sobě klasický manažer a to i ten vrcholový.

Náš management vyrůstá z  přirozených principů moci, které reprezentuje model rozkaz  -  kontrola. Důsledkem je, že lidé cítí strach, který se stává hlavní motivací něco dělat. Možná cítí i úzkost, což je stav, který je dlouhotrvající a nemizící, když zmizí ten pán v kravatě, co nás straší.

Svět managementu je plný paradoxů. Potkávám manažery u významných firem, kteří vyprávějí o naprosté bídě toho, co se děje v jejich top managementu. Například nemají žádnou smysluplnou vizi. Tím myslí více než proklamaci toho, co je na webových stránkách. Někdy není už vůbec jasná strategie, jak uděláme to, že budeme nejlepší, to nevadí, protože hlavní je makat. .

Dalším paradoxem ale je, že každá firma má vizi. Často není pojmenovaná, etická, ekologická, nahlas sdělitelná, ale vždycky existuje. A vždy definuje chování příslušníků firmy, i když je ukrytá někde v nevědomí firmy.

Co když je ale jenom jediná vize - vydělat peníze. Když představenstvo nezajímá nic jiného než zisk, protože jim popravdě třeba teče do bot, tak tomu říkám negativní vize. Ta není zaměřená na vytváření nějaké jiné hodnoty než peněz. Peníze můžeme vnímat jako sekundární hodnotu, která reprezentuje nějakou hodnotu za nimi. Ale v naší abstraktní společnosti, kde peníze ani nevidíme, kde je vše naprosto virtuální, lehce ztrácíme přehled mezi abstrakcí a konkrétní smysluplností.

Důsledek negativní vize je překvapující. DNA představenstva se okopíruje nevědomky do celé firmy, popravdě firmou zní velmi silně nevyřčené a skutečné krédo, my chceme hlavně přežít, popřípadě její variace: hlavně nebýt vyhozen. A tak máme jednotnou kulturu od představenstva po vrátného. Přežít je tak fraktálová otázka managementu i všech ostatních. Tato otázka se stane důležitější než třeba otázka, jak spokojený je náš zákazník, či jak skutečné spojení se zákazníky máme.

V současné společnosti, i když si to neradi přiznáváme, se pohybujeme už jen v různých úrovních luxusu a privilegovaných tříd, a přesto, či právě proto, je naší silnou emocí - strach, který se tímto stává nejsilnějším motivem našeho jednání. Střední třída, reprezentovaná managementem,  je v tenzi z toho, že se může propadnout zpátky do propasti, která je stále na dohled.

Násilí je přirozeným důsledkem strachu. Násilím nemyslím fyzické atakování zaměstnanců, ale jejich řízení, které neumožňuje otevřený způsob komunikace, a který podporuje ekonomický nebo manažerský fundamentalismus. Lidé se nestávají zdrojem ve smyslu kvality, ale pouze kvantity.

Hrdinové Japonska mají jednu kvalitu, která nám bílým mužům chybí. Schopnost meditovat a čelit strachu největšímu, strachu z naší smrtí. Konfrontovat se s naší největší hrozbou denně, hodiny v mysli trénovat vlastní smrt, být klidný, být smířený, nám umožňuje zůstat v nadhledu, když se děje to, čeho se nejvíce bojíme. "Já jsem připraven zemřít! A ty?" To je čestná výzva, kterou asi nedokážeme říci naší konkurenci do očí.

V dnešní době máme iracionální strach, že se náš svět zhorutí, z tunelu, kterým nedokážeme projít, a to z nás dělá otroky, neschopni říci svobodnou větu. Hypotéka z nás dělá sice socializované, ale hlavě bojící se bytosti.

Opakem jednání ze strachu může být skutečné poslání a skutečná vize, která má pro nás a naši společnost význam. A možná ještě více ne ani pro svět, ale pro nás samotné a pro naši duši. Business může být prostorem, kde se taková vize naplní a je prostorem tvořivé svobody.

Možná proto jsou pro mne tak inspirující příběhy Takeshi Kitana. Vřele doporučuji se na ně podívat před tím, než se necháte vyhodit z práce, přijmete vyšší vysněný post, či půjdete zapít schválení hypotéky.